Rozplizlost odborářské stávky dokládá, že Fialova vláda má stále značné šance na úspěch u dalších voleb. Pokud chtějí odbory něco změnit, prostě musí dokázat zaplnit Václavák

Včerejší stávka dokládá, že i když lidé v hospodě nebo na sociálních sítích zhusta remcají a kritizují vládu, mají-li možnost dát svůj postoj vskutku najevo, příliš tak nečiní. Rozhodně tedy ne v nějaké opravdu zásadnější míře. Vždyť odboráři nedokázali zaplnit ani Malostranské náměstí, mnohem menší, než je Václavské náměstí.

Sami odboráři musí dobře vědět, že teprve plný „Václavák“ je to, co v Česku mění věci. Sedmdesátitisícová demonstrace loni v září už podstatnou část Václavského náměstí zaplnila, pročež byla zjevně klíčovým důvodem zastropování cen energií. To do té doby Fialův kabinet odmítal – po demonstraci však změnil názor.

Jenže, kdeže loňské sněhy jsou… Makroekonomická situace je letos lepší než loni, a ještě lepší bude příští rok. Inflace už v příštím roce nebude veřejnost zdaleka tak trápit jako letos či loni. Po letech se proto obnoví růst reálných mezd, takže skončí takzvaná spotřebitelská recese. Lidé si budou moci dopřávat více zboží a služeb, což bude vzpruhou celé ekonomice. Protestní síly – ať jde o odbory, opozici nebo politický extrém – tak budou mít po ruce stále méně záminek, s nimiž se snažit dostat lidi na náměstí.

Navíc, Fialův kabinet se nachází v polovině svého funkčního období. V letech 2024 a 2025 už žádný konsolidační balíček předkládat nebude. S blížícími se volbami „zkrotne“ a začne si viditelněji připisovat zásluhy typu potlačení inflace a vysokých cen energií či ozdravení veřejných financí. Podstatnou část voličů, kteří mu nyní utekli, tudíž zase může získat zpět.

Svým způsobem tak odbory a další protestní hlasy mají nyní poslední šanci k mobilizaci davů. Tu však zatím nedokáží využít. Je to pro odborářské bosse vlastně děsuplný poznatek. Ani dva roky mimořádně vysoké inflace a energetické drahoty, ani historicky rekordní propad reálných mezd, ani opravdu nevalná komunikace vládních představitelů nedokáží nespokojenost lidu přetavit v něco vskutku zásadnějšího, než je pár přisprostlých transparentů či nadávání u piva nebo na facebooku.

Odboráři mohou tisíckrát tvrdit, že jim na počtu demonstrujících zase tolik nesejde, ale lžou si tak do vlastní kapsy. Číslo vyjadřující počet demonstrujících má svoji silnou symboliku, stejně jako fotografie zaplněných náměstí, zejména toho Václavského. A politický boj – a v širším smyslu boj o naklonění si veřejnosti – je z velké části právě o symbolech.

Pokud včera opravdu stávkoval milion lidí, jak tvrdí odbory, pak tento milion rozhodně „nebyl vidět“. Stávka se rozplizla do různých požadavků, do různých směrů, z nichž ani jeden nevykazoval opravdovou údernost. Nevykazoval vlastně nic, čeho by se měli vládní politici zaleknout. Přitom politika je nejen o symbolech, ale také o emocích. A strach je samozřejmě emocí zcela stěžejní. Jenže když odboráři nedokáží vládní politiky vystrašit zaplněnými náměstími či údernou semknutostí ani v čase vrcholící makroekonomické i sociální tísně, selhávají. Protože přes všechny řeči se ukazuje, že veřejnost vcelku zase kdovíjak nespokojená není. Určitě ne tak, aby zaplnila náměstí.

Rozplizlost odborářské stávky je tak ze všeho nejvíce vzkazem Fialovu kabinetu, že má solidní šance na úspěch u parlamentních voleb za dva roky.

Lukáš Kovanda, Ph.D.
Hlavní ekonom, Trinity Bank