Proč se české a německé ekonomice nedaří - drahé energie a konec levného ruského plynu

Lepší je dívat se na delší trend. A tento pohled není hezký – ani v Německu, ani v Česku. V obou případech jde o poměrně velmi průmyslové ekonomiky, takže chabý vývoj průmyslu je významnou součástí vysvětlení, proč obě tyto ekonomiky mají potíže překonat úroveň aktivity dosaženou už před covidem, zatímco celý zbytek Evropy už je více či méně zřetelně nad touto úrovní.

A proč vlastně je vývoj průmyslu tak chabý? Uvádí se řada příčin (podobných v obou zemích) především dlouhodobějšího rázu: od rostoucí konkurence ze strany Číny přes zkostnatělou státní správu a regulaci podnikání až po napjatý trh práce.

Otázka ale zní, proč by tyto potíže, které existují už řadu let, měly zpomalovat průmysl tak výrazně zrovna letos. Jako intuitivnější se tak jeví jiné, krátkodobější vysvětlení: drahé energie (a vedle toho také potíže čínské ekonomiky, ale ty teď pro jednoduchost nechme stranou). Německý i český průmysl zkrátka v posledních čtvrtletích ztrácejí konkurenceschopnost v důsledku toho, že výrazně zdražily energie coby jeden z jejich klíčových vstupů.

Významná role dražších energií jasně vysvítá při pohledu na to, jak se vede různým konkrétním průmyslovým odvětvím. Tento pohled ukazuje zřetelnou nepřímou úměru mezi energetickou náročností daného odvětví a letošním průměrným meziročním tempem jeho růstu.



Nejbídněji (energetická náročnost nejvyšší, letošní vývoj produkce mezi nejhoršími) – a to v Česku i v Německu – je na tom je odvětví známé pod zkratkou NACE 23, které bychom mohl zjednodušeně nazvat jako „výroba nekovových a nedřevěných stavebnin“ (sklo, cihly, cement a podobně). Na opačném konci spektra (velmi nízká energetická náročnost, nejvyšší letošní růst) je automobilový průmysl.

Co z toho plyne pro výhled do budoucna? Energie zdražily kvůli souběhu více faktorů. I tady je řada tlaků spíše dlouhodobějších, jako je evropská zelená dohoda (čti: dražší povolenky), pomalejší než plánovaný nástup obnovitelných zdrojů energie, pomalejší než plánované tempo budování silnějších přenosových sítí (které by dokázaly přenést energii z větrného Severu Německa na tamní energeticky hladový Jih) a k tomu ještě tvrdohlavé německé odhodlání skoncovat s tamními atomovými elektrárnami. Vedle těchhle víceletých posunů je zde i jeden šok relativně nedávný, který je nejspíš hlavním důvodem, proč to zrovna letos začalo v průmyslu v obou zemích drhnout: konec dodávek levného ruského plynu.

Všechny tyto úvahy vedou nevyhnutně k obavě, že před velkou částí zdejšího průmyslu vyvstal těžký úkol: buď zefektivnit své technologické a jiné postupy tak, aby tím byl vykompenzován nepříznivý dopad dražších energetických vstupů na jejich konkurenceschopnost, nebo se přesunout do jiných zemí (možná i mimo Evropu), kde jsou energie levnější.

Průmysl se s tímto úkolem už pere a nejspíš se s ním bude ještě dlouho prát. Než tahle rvačka skončí, čeká nás nejspíš několik let, kdy budou výsledky průmyslu – a tedy i celé (německé i české) ekonomiky –připomínat spíš pacienta bojujícího s chorobou než atleta ve výborné kondici.

Michal Skořepa