Češi si myslí, že země bankrotuje, ratingová agentura Standard & Poor’s ale říká, že veřejné finance jsou v solidním stavu. Kdo má pravdu?

Jako příslovečná lesní včela musí být nyní zmatena ta část veřejnosti, která uvěřila řečem řady politiků, že české veřejné finance jsou v rozvratu, ba dokonce spějí k bankrotu. Renomovaná ratingová agentura Standard & Poor's totiž říká něco docela jiného.

Ve svém včerejším posudku české schopnosti splácet svůj dluh konstatuje například následující. „Očekáváme, že veřejný dluh České republiky zůstane přiměřený.“ Co tím agentura, které – na rozdíl od českých politiků – naslouchá celý finanční svět, vlastě sděluje? České veřejné finance nejsou, a ani nebyly, v žádném rozvratu. Výraz „zůstane přiměřený“ je přece jasný: zadlužení bylo přiměřené a zadlužení nadále přiměřené zůstává a nejspíše i zůstane. Když něco bylo, je a podle nezaujatých expertů nejspíše i dále bude přiměřené, může být pravdivé tvrzení, že je to zároveň v rozvratu, ba dokonce už málem v bankrotu?

Na jiném místě svého posudku ratingová agentura píše, že „opora v podobě solidního stavu tuzemských veřejných financí“ umožní České republice dobře čelit nepříznivému makroekonomickému vývoji, pramenícímu z vysoké inflace a rapidního měnověpolitického utahování.

Sečteno, podtrženo, nezaujatí odborníci tedy mají stav českých veřejných financí za solidní a zadlužení za přiměřené.

Proč tedy tolik politiků přesto stále hovoří o tom, že Česko vykazuje obří zadlužení či je na prahu bankrotu?

Ze tří důvodů.

Zaprvé, mnozí politici veřejným financím příliš nerozumí. Uvěřili – a ovšemže nakonec i chtěli uvěřit – svým různým a různě motivovaným rádcům.

Zadruhé, když může politik obvinit oponenta z bezuzdného zadlužování, může si být jist, že velká část tuzemské veřejnosti na to uslyší. Historicky je totiž dluh v Česku pojímán poměrně široce stále jako něco za všech okolností nepatřičného, jako hřích.

Zatřetí, jestliže se politikům podaří veřejnost vystrašit obřím dluhem a bankrotem, ta je ve svém strachu pak snáze manipulovatelná, ovladatelná a „zvladatelná“. Takže politikovi snáze projde třeba navýšení daní. Nemusí pak tudíž tolik šetřit na sobě a na svých kamarádech a spřízněných lobbistech, neboť potřebné peníze si prostě vybere od vystrašené veřejnosti. Kdo se bojí, ochotněji platí. 

Lukáš Kovanda, Ph.D. 
Hlavní ekonom, Trinity Bank