Program „Oprav dům po babičce“ znamená jen další rozhazování veřejných peněz, tentokrát o dvě generace mladší cílovce – místo důchodců jejich vnukům. Navíc jde o přesun bohatství od chudých k bohatším

Ministerstvo životního prostředí spustí od září dotační program „Oprav dům po babičce“. Všichni ekonomicky aktivní občané budou v jeho rámci moci získat až milion korun na opravu staršího domu. To, že vláda tento dotační program vyhlašuje právě nyní, je nešťastné. Na jednu stranu vyzývá veřejnost k „utažení opasků“, na stranu druhou hodlá vydat peníze daňových poplatníků na evidentně zbytné věci.

S trochou nadsázky lze říci, že peníze, které stát letos vzal důchodcům snížením mimořádné valorizace penzí, rozdá jejich vnukům a vnučkám – na rekonstrukce domů. Vláda opět rozhazuje. Jen ovšem jiné, o dvě generace mladší cílovce. Těžko nyní obstojí teze, že české veřejné finance jsou v rozvratu. Pokud by tomu tak bylo, stát by neměl zavádět další programy zbytných výdajů, jako je právě „Oprav dům po babičce“. Symbolika takového kroku je totiž neblahá. Stát nevysílá signál, že na sobě šetří a že omezuje dotace. Přitom omezení dotací má představovat zhruba dvě třetiny takzvaného ozdravného balíčku. Proč stát v jeho rámci lidem a firmám zvyšuje hned několik druhů daní, zatímco o škrtání dotací hovoří spíše jen mlhavě, a dokonce – jak vidno – zavádí nové?

Dotace na rekonstrukci domu navíc znamenají přesun celospolečenského bohatství od chudých k bohatším, protože ti opravdu chudí žádné domy nevlastní. Zato ale platí daně, které pak směřuje na dotace. Třeba platí DPH z potravin nebo z elektřiny.

Lukáš Kovanda, Ph.D.
Hlavní ekonom, Trinity Bank