Velkým firmám v Česku rostou zisky v desítkách, ba stovkách procent, na dovolenou si ale lidé musí půjčovat nebo si brát druhou práci, aby na ni vůbec měli. Firmám se prostě podařilo náklady inflace přenést na řadového občana a leckdy na tom ještě vydělat

Stát vybírá historicky suverénně nejvíce na daních. Alespoň tedy v nominálním vyjádření. Letos v prvním pololetí vybral na daních (bez pojistného na sociální zabezpečení) celkem 644,3 miliardy korun, vyplývá z dat ministerstva financí. To je o přes 36 procent více než v průměru v prvních pololetích let předpandemických a předválečných let 2016 až 2019. 

V cenách prvního pololetí roku 2019, tedy posledního prvního pololetí před válkou a pandemií, a tedy po zohlednění běžné spotřebitelské inflace, jež od té doby nastala, odpovídá částka 644,3 miliardy korun sumě 471,9 miliardy korun. Přitom se v prvním pololetí roku 2019 vybralo na daních 518,8 miliardy korun. Takže tehdejší daňový výběr byl reálně vyšší, o 46,7 miliardy korun v tehdejších cenách. Letos v prvním pololetí by daňový výběr musel činit alespoň 708,4 miliardy, aby reálně překonával výběr roku 2019. Musel by tedy být v dnešních cenách o 64 miliard korun vyšší. Toto „manko“ je výsledkem zejména takzvaného zrušení superhrubé mzdy, k němuž došlo koncem roku 2020 a které v dnešních cenách připravuje nyní stát o zhruba 120 miliard ročně.   

Letos však stát bude mít další možnosti, jak „manko“ alespoň částečně snížit. V srpnu dočká inkasa mimořádné „daně z drahé elektřiny“, v objemu zhruba 54 miliard korun. Tu lidé a firmy státu de facto odvedli skrze vysoké faktury za elektřinu a plyn od ČEZ, který následně svůj rekordní zisk vrátí nikoli jim, ale už státu, v podobě historicky zcela rekordní dividendy.

Stát těží nejen z loňského dramatického, zhruba osminásobného nárůstu ziskovosti ČEZ, ale i dalších velkých podniků, jako je Agrofert. Holding Agrofert podle dnes zveřejněných údajů loni navýšil svůj zisk o 124 procent, z 5,8 na 12,97 miliardy korun, což je nominálně jeho historicky rekordní zisk. 

Ovšem nárůst ziskovosti velkých podniků – a z toho plynoucího příslušného daňového a dividendového inkasa státu – je vykoupen historickým pádem životní úrovně obyvatelstva České republiky. Tento pád stále i letos hledá své dno. Propady z doby světové finanční krize nebo covidu byly proti dnešku nicotností. 

Jeden příklad za všechny. Takřka dvě třetiny Čechů si letos podle průzkumu musí přibrat druhé zaměstnání nebo si jinak přivydělat, aby vůbec měli na dovolenou, vyplývá z průzkumu společnosti Patron GO (zde). Za tu přitom přes 60 procent Čechů hodlá utratit do 10 tisíc korun na osobu. Navíc se 14 procent Čechů hodlá kvůli dovolené zadlužit, což je rovněž poměrně vysoké číslo. Výsledky průzkumu odráží právě suverénně nejhlubší propad životní úrovně lidí v ČR. Často letos zmiňované „vyprodané zájezdy“, nelze považovat za důkaz nezhoršujícího se vývoje životní úrovně.

V prvním letošním čtvrtletí totiž změna reálného měsíčního příjmu na obyvatele vykázala suverénně nejhlubší meziroční propad za celé období minimálně od roku 2005, ukazují data ČSÚ, zveřejněná minulý týden. 

Příjmy obyvatelstva ČR totiž i letos nadále nahlodává mimořádně vysoká, dvouciferná inflace. Přitom ovšem břímě inflace dopadá převážně právě na běžné občany a spotřebitele, nikoli na firmy a podniky. Míra zisku podnikové sféry, která zachycuje její ziskovost, totiž v prvním letošním čtvrtletí rostla meziročně o více než tři procentní body, a to už třetí kvartál v řadě. To značí citelně nadprůměrný růst ziskovosti firem a podniků. Podniková sféra tak evidentně své inflačně navýšené náklady přenáší na zákazníky a spotřebitele, přičemž je v rámci tohoto přenosu v celé řadě případů schopna si ještě k tomu navýšit vlastní marže a zisk.

Zmíněná data ČSÚ tak korespondují s aktuálním poznatky OECD, Banky pro mezinárodní platby či České národní banky.   

V Česku se totiž už loni propadly reálné mzdy vůbec nejvíce ze zemí OECD, tedy ze všech zemí ekonomicky rozvinutého světa, vyplývá z aktuálně zveřejněných dat této organizace. Firmám typu energetických podniků, zemědělských či petrochemických firem nebo třeba obchodních řetězců a dalších se totiž v Česku na poměry OECD relativně snadno dařilo přenášet břímě inflace na zákazníky z řad běžných občanů. Ti drahotu akceptovali. A firmy a podniky tak byly schopné často ještě na inflaci vydělat.

V Česku byl totiž fenomén takzvané ziskové (maržové) inflace obzvláště silný i v mezinárodním měřítku. Tento fenomén potvrzuje nově zveřejněná výroční zpráva basilejské Banky pro mezinárodní platby. Reálné mzdy v inflační periodě let 2022 až 2023 poklesly ve vyspělých světových ekonomikách dramaticky více, než je historicky v takových časech obvyklé. V Česku byl navíc tento pokles, jak už je uvedeno, vůbec nejvýraznější z celé OECD.  

Naopak firmy si růst svých zisků udržely na solidní úrovni, zatímco historicky se jim to tak nedařilo.

Firmy typu energetických společností, zemědělských holdingů nebo obchodních řetězců loni umně využily různých, z velké části vyfabulovaných narativů, které jim dovolily zdražit nad rámec objektivního růstu nákladů. Své zisky a jejich růstovou dynamiku si tak navzdory rapidní inflaci udržely. Zaplatil je zákazník z řad řadových občanů, a to v podobě mimořádně zdražené elektřiny, plynu nebo potravin. Čelil často vyšší inflaci, než jaká odpovídala objektivnímu růstu nákladů firem. Právě vysoká inflace je stěžejním důvodem nebývalého propadu reálných výdělku v drtivé většině zemí OECD, jenž byl ovšem zcela nejmarkantnější v Česku. 

Narativy, které firmy využily k navýšení svých marží a zisků – i v Česku se loni již tak poměrně vysoký podíl zisků na celkovém výkonu ekonomiky ještě navýšil –, byly různé. V Česku to byla válka na Ukrajině a „marketingové“ zveličování jejích ekonomických dopadů, které podpořila dikce mnohých politiků, která strašila veřejnost (např. i použitím výrazu „válečná daň“). Třeba v Chorvatsku zase posloužilo přijetí eura, jež firmy a podnikatelé rovněž využili jako zdůvodnění výraznějšího zdražení, než jaké by odůvodňoval reálný růst nákladů.