Berlusconiho, průkopníka „politického podnikání“, povalil až dluh a hrozba státního bankrotu

Dnes zesnulý Silvio Berlusconi vstoupí do dějin nejen jako někdejší italský premiér. Těch má ostatně země kvůli častému střídání vlád vskutku přehršel. Jen Berlusconiho však mezi nimi – a dokonce celosvětově – lze považovat za prototyp politického podnikatele. Takového, jenž ve svých rukou kumuluje moc mediální, finanční a politickou a ještě přitom – za spolupráce dobře placených marketérů – dokáže působit jako obyčejný člověk z lidu, jenž se vzepřel mocným a na straně toho samého lidu bojuje za jeho zájmy.

Vždyť ne náhodou pro takovou kumulaci a z ní vycházejícího stylu vládnutí a souvisejícího dopadu na společnosti vžil pojem „berlusconizace“. Svého času jej kriticky používal třeba i někdejší český premiér a prezident Miloš Zeman.

„Berlusconizovaná společnost“ se vyznačuje oslabením demokratických principů a naopak zesílením oligarchických či plutokratických rysů správy společnosti. Oligarcha si v takovém prostředí skrze vlastněná média vylepšuje svůj mediální obraz, napadá jejich prostřednictvím konkurenty či jinak manipuluje veřejnost, aby se tak dostal k politické moci či si ji udržel.

Berlusconi vstoupil do politiky v lednu 1994, kdy formálně vzniklo jeho hnutí Forza Italia. V té době měl za sebou kariéru zpěváka na výletních lodích, realitního developera a zejména televizního magnáta. Z televize jej znal v Itálii každý. Přesto se jen těžko podaří zopakovat triumf, kdy již čtyři měsíce po založení svého hnutí, v květnu 1994, stanul v čele Itálie coby premiér. Stal se prvním italským předsedou vlády bez jakékoli předchozí zkušenosti s rolí ať už ve vládě nebo alespoň státní správě.

Není divu, že coby politický zelenáč rychle zkrachoval. Hnutí Forza Italia nebyl ještě ani jeden rok, když se Berlusconi v lednu 1995 coby premiér zase rychle poroučel. Málokdo by tehdy vsázel, že má před sebou ještě dva premiérské comebacky. Nejprve v letech 2001 až 2006 a pak 2008 až 2011.

Vaz Berlusconimu definitivně zlomil až dluh. Nikoli tolik jeho vlastní, ale ten italský. Jejž ale předtím nedokázal nikdy zkrotit. Na počátku milénia, než se stal s velkou koaliční většinou opět premiérem, sliboval Italům nižší daně, půldruhého milionu nových pracovních míst a navýšení výdajů na důchody a vládní investice, včetně nikdy neuskutečněného snu – mostu mezi pevninou a Sicílií

Ještě roku 2011 si na summitu G20 v Cannes pochvaloval, jak silná italská ekonomika je. Že prý všude vidí plné restaurace, že nelze dost dobře ani rezervovat letenku, jak jsou všechna dovolenková letoviska zamluvená…

Italští věřitelé byli jiného názoru.

Čtyři dny po summitu v Cannes se úrok na italských dluhopisech v době evropské dluhové krize dostal na tu samou úroveň, kde již Řecko, Portugalsko a Irsko potřebovaly za účelem odvrácení bankrotu mezinárodní pomoc. Když Berlusconi neprotlačil rozpočet na další rok, rezignoval. Strach veřejnosti i zákonodárců z bankrotu byl už tak velký, že povalil samotného průkopníka politického podnikání.

To už ale v jiných zemích číhali na svoji chvilku jeho následovníci…

Lukáš Kovanda, Ph.D.

Hlavní ekonom, Trinity Bank