Jsou Češi černí pasažéři ekonomického systému? Proč nám tak málo vadí dvouciferná inflace? Podcast MakroMixér s Mojmírem Hamplem

Jsou opravdu Češi černí pasažéři ekonomického systému? Proč nám tak málo vadí dvouciferná inflace a kdo za ni může? A taky dobrá rada vládě, jak naložit s balíčkem ekonomických opatření. Hostem aktuálního dílu ekonomického podcastu MakroMixér je Mojmír Hampl, předseda Národní rozpočtové rady a bývalý viceguvernér České národní banky (ČNB). První minuty tradičně patří hlavnímu ekonomovi Patria Finance Janu Burešovi, který komentuje úsporný fiskální balíček, řeckou rozpočtovou lekci a množení jestřábích hlasů v bankovní radě ČNB. Výstupy z podcastu MakroMixér naleznete na Patria.cz a Hlidacipes.org a samotné podcasty ve službách Spotify, Apple Podcasts, Google Podcast či SoundCloud.

Úsporný balíček

Úsporný balík je podle Jana Bureše, hlavního ekonoma Patria Finance, krok správným směrem. Je ale třeba dbát ohled na rizika s ním spojená, upozorňuje na úvod. „Na prvním místě jsou implementační rizika. Když se podívám na výdajovou stranu, tak ji nemáme rozkreslenou do takového detailu, aby bylo jasné, že se povede vše naplánované uspořit." Přiznává však, že pokud by se to povedlo, tak by to byl krok ke snížení hodně vysokého strukturálního deficitu.

Nejsme Řecko

Mezi pěti zeměmi eurozóny, které mají aktuálně přebytky veřejných financí, najdeme Řecko, Portugalsko a Irsko - tedy země, které byly nejvíce na pranýři v uplynulé dluhové krizi, uvádí ekonom Bureš, ale dodává, že "řecká lekce nás naučila tomu, že ozdravení přišlo za vysokou cenu." Řeckým směrem však nyní nemíříme, manévrovací prostor máme stále komfortní.

Jestřábí hlasy

V bankovní radě ČNB se přesto množí jestřábí hlasy. To, co je trápí, je lepší výkon české hospodářství, neochlazující trh práce a mzdová dynamika, která letos pravděpodobně dále zrychlí, vypočítává Bureš s tím, že to může přispět k tomu, že se u nás inflace zabydlí trvaleji, než jsme očekávali. "Někteří členové jsou proto přesvědčení, že je potřeba ekonomiku dále zchladit." Ekonom pravděpodobnost takové scénáře odhaduje 50:50.

To již je vše z úvodních ekonomických otázek a přichází čas na rozhovor s Mojmírem Hamplem, předsedou Národní rozpočtové rady a bývalým viceguvernérem České národní banky.

Špatné fiskální trendy a záchranný balíček

Strukturální deficit veřejných financí se pohybuje mezi 2,3 až 2,6 procenty HDP, což je neudržitelná dráha, domnívá se Hampl. Špatné trendy jsou naším problémem minimálně od roku 2020. Jedním z opatření, které k nim přispělo, bylo i zrušení superhrubé mzdy, které přineslo významný výpadek rozpočtu. „Já jsem byl odpůrcem toho, aby se superhrubá mzda rušila v té podobě, ve které se rušila a v tom okamžiku, v jakém se rušila. Bylo to špatně jak měnově, tak fiskálně.“ Bez něj by byla podle předsedy Národní rozpočtové rady Mojmíra Hampla současná opatření nutná v mnohem menším rozsahu.

Aktuálně projednávaný úsporný balíček dává smysl, pokud zůstane jako celek, hodnotí Mojmír Hampl s tím, že jej překvapilo, že se podařilo k němu v této podobě dospět. „Pokud by se rozdrolil, hrozí, že bychom v příštím volebním období více připomínali Itálii." To znamená zemi, která má relativně velký, přebujelý a drahý veřejný sektor, relativně velký výběr daní, zemi, která relativně hodně utrácí na důchody, relativně hodně utlumuje investiční výdaje v ekonomice, zároveň zemi, kde je relativně velká nedůvěra lidí vůči svým vládám, což přináší rychlé střídání vlád, a tím pádem relativně velká potřebu kupovat si nové hlasy za hodně veřejných peněz.

Kritiku úsporného balíčku rozděluje Hampl do tří typů. Zaprvé, že je balíček příliš slabý. Zadruhé, což je mnohem rozšířenější názor, že je moc restriktivní a že je potřeba jej změkčit. A zatřetí, v médiích nejčastěji rozšířená kritika, že se příliš týká mé zájmové skupiny a měl by se zaměřit na zájmovou skupinu, do které já nepatřím. Tento třetí typ kritiky bude přitom podle Mojmíra Hampla nejsilněji zastoupen při projednávání v legislativním procesu. Doplňuje, že kromě toho je kritizován také způsob prezentace tohoto balíčku a nedostatek informací.

Hlavně jej nedrobit

Podle Mojmíra Hampla je plošné opatření možná jediným způsobem, jak přikročit ke snížení deficitu veřejných financí. Jeho rozdrobení by vedlo nejen k třenicím mezi zájmovými skupinami, ale také mezi částmi státu navzájem. Jde tedy podle něj více o odvahu než o definování agend. "To ale neznamená, že i když tento balíček implementujeme, bude problém veřejných financí jednou pro vždy vyřešen," upozorňuje Hampl. Tímto balíčkem snížíme strukturální saldo o asi jeden procentní bod, což je stále nad střednědobým cílem. A nepomůže zde ani digitalizace. Ta totiž nejprve náklady státu zvyšuje a až později snižuje.

Mezinárodní měnový fond upozorňuje, že trvale úspěšné konsolidace veřejných financí se pohybují okolo 0,5 procenta per anum. My jdeme cestou okolo 1 procenta per anum. Toto upozornění Měnového fondu by ale bylo podle Hampla relevantní, pokud by tu nebyla obrovská nerovnováha, která se projevuje ve vysoké inflaci. "Z hlediska výše inflace není úsporný balíček smrtící a není to impuls, který by ekonomiku dále rozkolísal," soudí v podcastu Hampl.

„Rozpočtová lobotomie“ a černí pasažéři

Kromě škrtů však vláda naopak navyšuje příspěvky na výdajové straně, např. ženám za vychované dítě. „To, co mi připadá na vývoji veřejných financí za poslední léta nejdůležitější, je, že my šlapeme na plyn v těch největších výdajových položkách. To znamená penze, zdravotnictví, školství, teď k tomu přidáváme i obranu. V nich všech jsme hodně přidávali a ještě jsme do nich vnášeli automatické valorizace," míní Hampl. Zároveň upozorňuje, že se od toho úplně oddělila debata o příjmech – daních – které se rovněž snižovaly. Hampl sám tento scénář označuje za „rozpočtovou lobotomii“. Přesto oceňuje, že část rad Národní rozpočtové rady byla akceptována. „V naší DNA je jak fiskální a měnová obezřetnost, tak i sklon k černému pasažérství. A v covidu jsme se naučili brnkat více na tu druhou strunu,“ shrnuje. Co s námi bude se ukáže i po implementaci úsporného balíčku, dodává Hampl.

Chudé Česko?

Česko je zemí, která je skutečnou chudobou ohrožena téměř nejméně v Evropské unii, uvádí Hampl. Přesto v Česku vždy rezonuje pocit, že jsme chudí. Otázkou je pak výsledek této rétoriky. "Pokud jím je navýšení nákladů na penze a sociální systém až po to, že i při vyčerpaném trhu práce jedeme v soukromých firmách na 75 procent plynu, a ne na 100 procent plynu, tak je výsledkem ekonomika, která nebohatne. A to je bohužel náš stav." Česko je spolu se Španělskem jedinou evropskou zemí, která se nevrátila na úroveň před covidem. "A zároveň jsme ekonomikou, která hromadí dluhy, aby si udržela svůj standard. A o tom se bavíme, to bychom mohli změnit."

Problém extrémní chudoby tu je, přiznává Hampl, ale je drtivě menšinový. "Problémem české debaty je, že optikou této menšiny hodnotíme vše ostatní. My, jako ekonomové, bychom měli hodnotit očima průměru, abychom se nedívali na zkreslený obrázek."

Penzijní reforma

Co se penzijních změn týče, jde spíše o to, nalézt způsob, který je kompromisní a proveditelný, než ideální scénář, který není ani myslitelný ani realizovatelný, domnívá se předseda Národní rozpočtové rady. Přesto jsou tu dvě věci, které u diskutovaných změn stále přebývají, přiznává Hampl. „Jednou pro vždy bych odpískal koncept minimálního zaručeného důchodu,“ říká Hampl. "Ti, kteří pobírají nejnižší důchody, jsou zaprvé ti, kteří měli celoživotně velmi nízké příjmy, a tím pádem pro ně nízké důchody nejsou velká změna životního standardu. Zadruhé jde o OSVČ, kteří měli nízké příspěvky. A zatřetí jsou tu matky, které byly hodně dlouho doma, bez toho, aby si platily sociální pojištění." Shrnuje, že ti kteří mají nízké důchody, jsou zároveň ti, kteří do tohoto systému opravdu velmi málo přispívali. "Minimálním důchodem se vytváří garance pro každého bez ptaní a dokládání, a zároveň se tím vytváří evidentní morální hazard pro ostatní, kteří do systému platili."

Jako Pandořinu skříňku vnímá Hampl také debatu o náročných profesích, u kterých by mělo být právo dřívějšího odchodu do důchodu. "Ta logicky musí skončit tím, že 60 až 70 procent zaměstnanců bude tvrdit, že má nárok na to, aby odcházeli dříve, a skončí to rozvratem celého systému." Debata by se proto podle něj neměla vést o rizikových profesích, ale o rizikových pracovištích.

Národní rozpočtová rada opakovaně upozorňuje na některé absurdity týkající se třetího pilíře důchodového pojištění, včetně toho, že příspěvek ve třetím pilíři dostávají i ti, kteří již pobírají důchod z prvního pilíře, přičemž takových lidí je relativně hodně.

To, co na diskutovaných důchodových změnách Hampl naopak schvaluje, jsou valorizační schémata u řádných i mimořádných valorizací, předčasné odchody do důchodu, výpočet nového důchodu a zamýšlené navázání věku odchodu do důchodu na očekávanou dobu dožití v dané věkové kohortě. "Jsou to změny pro ty, kteří budou teprve čerpat ze stávajícího systému, ne pro současné seniory, kteří tím bývají nejvíce popuzení." Tyto změny podle něj dávají větší jistotu, že penzijní systém bude udržitelný i po roce 2045.

Kdo může za vysokou inflaci?

„Inflace je mor. Máme ji tu na vysoké úrovni hodně dlouho,“ uvádí Hampl. Čí vina to je? „Za inflaci z ústavy odpovídá centrální banka. Je to dominantně měnový problém a je otázka, zda se z tohoto problému můžeme dostat bez dalšího zpřísnění,“ uvažuje bývalý viceguvernér ČNB. Při pohledu na velká čísla je evidentní, že mzdy nerostou úplně málo, a to po situaci, kdy se před tři čtvrtě rokem očekávalo, že korporátní sektor "lehne popelem", podotýká Hampl. "Toto prostředí tedy není tak strašně vyčerpané, že by nešlo zkusit dále utáhnout měnovou politiku."

Smířlivost společnosti s vysokou inflací Hampla překvapila. „S výjimkou cen energií, kde to spousta lidí cítila jako existenční ohrožení, to nezpůsobilo celospolečenské vzedmutí, kde by to člověk čekal od země, která byla vždy nízkoinflační.“ Dodává, že vysoká inflace zároveň do značné míry ničí veřejné rozpočty. "Indexace, o kterých mluvíme, znamenají, že často mnohem rychleji rostou výdajové položky, než vám rostou příjmy.“ Pokud by byl bývalý viceguvernér ČNB i nadále členem bankovní rady, hlasoval by pro vyšší sazby.

Problémová inflační očekávání

Pokud trh nevěří inflačnímu cíli a tomu, co centrální banka říká, pak to znamená, že centrální banka nemá pod kontrolou vývoj inflace a inflačních očekávání. Centrální banka potřebuje, aby jí lidi věřili, upozorňuje Hampl. Z tohoto důvodu se inflační očekávání drží okolo 2% cíle ČNB, ta však vysílá signály, že si sama není jistá, zda tam ta inflace bude, shrnuje. „Rád bych věřil, že inflace bude na začátku příštího roku blízko inflačnímu cíli. Ale upřímně řečeno se mi to nezdá pravděpodobné.“

Role nového guvernéra ČNB

Mojmíra Hampla osobně nový guvernér Aleš Michl „příliš nepřesvědčil“. Přiznává, že se může mýlit a že tu za půl roku budeme mít cenovou stabilitu, kterou budeme moci udržet. „Ale zatím se mi to úplně nezdá.“ Také jej překvapuje nízká míra komunikace guvernéra. "V situaci, v jaké jsme, bych očekával, že ČNB bude neustále přesvědčovat, že má vše pod kontrolou, snažit se řídit inflační očekávání, vysvětlovat, co dělá… Skoro nikdy jindy bych neočekával, že bude guvernér vidět, jako teď, a skoro nikdy jindy jsem neměl pocit, že není vidět vůbec.“

Jak by se měl nyní chovat průměrný Čech?

Po dlouhé době došlo k absolutnímu úbytku podílu oběživa na peněžní zásobě. To Hampl interpretuje tak, že lidé vytáhli peníze a šli do banky, aby za to dostali alespoň nějakou úrokovou sazbu. "Ale v situaci, kdy tu je vysoká inflace, už to investováním nedoženete," podotýká Hampl. „To, co bychom měli dělat, je nepanikařit a požadovat návrat k cenové i fiskální stabilitě po těch, kteří za ně zodpovídají,“ uzavírá předseda Národní rozpočtové rady a bývalý viceguvernér ČNB Mojmír Hampl.

Výstupy z podcastů naleznete na Patria.cz a Hlidacipes.org a samotné podcasty ve službách Spotify, Apple Podcasts, Google Podcast či SoundCloud. Podcast MakroMixér pravidelně vybírá tři důležitá ekonomická témata, ve druhé části vyzpovídává zajímavé a chytré hosty. Zaposlouchejte se!