Ivan Špirakus: Tváří v tvář ruské agresi se pojišťovnictví zachovalo ukázkově

Rok 2022 začal velmi nadějně. Vypadalo to, že se společnost pomalu začíná probouzet ze zlé covidové noční můry a že se můžeme těšit na tolik vyhlížený a očekávaný nádech čerstvého bezvirového vzduchu. Jak už to tak v naší historii bývá, tuto naději rázně utnul měsíc únor a zcela nesmyslná a barbarská ruská invaze na Ukrajinu. A tak i rok 2022 proběhl pod pokličkou všeobjímajícího strachu, bezradnosti a jen s malinkatým plamínkem naděje, že nám blízká budoucnost přinese trochu oddechu. Svět však musí fungovat dál. A pojišťovnictví není výjimkou. Generálního ředitele společnosti INSIA a předsedy Asociace českých pojišťovacích makléřů Ivana Špirakuse jsme se tak v první části tradičního rozhovoru odborného portálu oPojištění.cz zeptali, jak tohle těžké období zvládá pojistný trh, jaký má názor na klíčovou implementaci motorové směrnice do české legislativy anebo, co si myslí o pojištění dlouhodobé péče.

Děkuji vám, pane řediteli, že jste si udělal chvilku času pro oPojištění.cz. Když jsme tady seděli před rokem, tak jsme probírali Covid, očkování a celkový vliv pandemie na naši společnost. Ani ne za měsíc se pak hejno černých labutí rozrostlo a začala válka. Dokázal byste si vzpomenout na váš první pocit, kdy jste se dozvěděl, že Rusko napadlo Ukrajinu? 

Je to už sice rok, ale pamatuji se, že má první myšlenka byla: „Aspoň, že dodržují při celé té hrůze ono příslovečně pravidlo, že se nevedou války v průběhu olympiády.“ Upřímně se ale přiznám, že mě začátek konfliktu velmi překvapil. Myslel jsem si totiž, že Rusko jen bohapustě blafuje a že tuto otřesnou válku nespustí. Bohužel jsem se, jako většina z nás, krutě mýlil. 

Jak byste zhodnotil reakci českého pojišťovnictví na toto barbarství? 

Pojistný trh se zachoval naprosto ukázkově. A to jak jednotlivé společnosti, tak i celek. Mimo okamžité a spontánní pomoci bych hlavně zmínil bleskurychlou reakci České kanceláře pojistitelů, která ve spolupráci s pojišťovnami významně pomohla ukrajinským řidičům. Ti ve velké většině neměli povinné ručení, což jim ve své podstatě zakazovalo využívat vozidlo na tuzemských silnicích. ČKP vytvořila mechanizmus, v rámci kterého hradila z Garančního fondu škody způsobené těmito nepojištěnými ukrajinskými řidiči. Tím jim v prvních měsících po ruské invazi významně pomohla získat nezbytný čas, aby se o sebe a své blízké dokázali postarat a nemuseli si dělat starosti s pojištěním. Za tohle je zapotřebí ČKP zpětně opravdu velmi ocenit. 

Máte vy osobně, po roce intenzivního válčení, nějakou představu, jak celý konflikt dopadne? 

To je otázka, nad kterou si lámou hlavy analytici a insideři na celém světě. Osobně nedokážu zhodnotit celé spektrum proměnných, které konec tohoto konfliktu dokáží ovlivnit a uspíšit, od toho jsou zde opravdu jiní a povolanější specialisté. Myslím si však, že nějaká cesta, minimálně k zastavení bojů, když už ne míru, se po složitých vyjednáváních najde. Otázkou však bude, zdali tato pauza přispěje k hledání mírového řešení celého konfliktu, nebo zdali půjde jen o přestávku, během které se doplní munice pro další kolo války. Jeden z možných scénářů, o kterém se mluví čím dál více, nastiňuje možnost, že konflikt bez jakýchkoli mírových dohod pomalu utichne a na nějaké určené linii se vytvoří status quo. Celá situace se pak začne pomalu řešit diplomaticky, což však může trvat i desítky let. Ve světě podobné případy máme. 

S trochou konspirační nadsázky se dá říci, že covid během jedné noci zmizel a byl nahrazen válkou. Myslíte si, že už je tedy definitivně po pandemii? 

Nové mutace se neustále objevují a budou objevovat. To však není nic výjimečného, jde o přirozenou evoluci jakéhokoli viru. Stačí se podívat na vývoj v Číně po uvolnění jejich ultra přísných restrikcí. Najednou byli nakaženi téměř všichni a nové druhy virů tam byly s trochou nadsázky na každodenním pořádku. Naštěstí je však už svět natolik promořen a proočkován, že to opravdu vypadá na konečnu fázi této pandemie. Ostatně stejný průběh měly i velké epidemie chřipky v letech 1957 a 1968, kdy se nemoc, stejně jako nyní pod dvou letech šíření světem, vyčerpala a přestala hrozit. 

Bylo by možné shrnout, jak se s těmito třemi lety konstantní celospolečenské krize popralo tuzemské pojišťovnictví? 

Stejně jako u reakce na ruskou invazi musím český trh jen a jen chválit. České pojišťovnictví opravdu všechny krize zvládlo a zvládá s velkým přehledem a pro své klienty představuje stabilní sílu, na kterou je vždy spolehnutí. Kdybych měl jmenovat konkrétní oblast, ve které se opravdu podařilo udělat obrovský kus práce, tak bych jmenoval sféru digitalizace. V rámci různých konferencí a panelových debat se setkávám jen s pozitivním hodnocením tohoto pro někoho i překvapivého a smysluplného progresu tak komplikované technologické oblasti. Pojišťovnictví plně využilo videokonference pro jednání s klienty na dálku, digitální nástroje usnadnily složitou pojišťovnickou administrativu a celkově se náš byznys zrychlil a zefektivnil. V této době, která má nebo bude mít pro řadu lidí významné fyzické nebo psychické následky, je vývoj digitalizace opravdu jedním z mála pozitiv. Pojišťovnictví jako celek totiž musí být připraveno stát svým klientům těsně po boku a v těžkých situacích jim bezpodmínečně pomoci.

I letos, ostatně stejně jako každým rokem, bude český trh „bojovat“ s evropskou regulací. Tou hlavní legislativou, kterou je zapotřebí implementovat, je motorová směrnice… 

Klíčovou otázkou, která s motorovou směrnicí souvisí, je úroveň zmíněné digitalizace, což je dobrá zpráva a nemyslím si, že bychom v této oblasti měli jako trh překonávat nějaké nezdolatelné překážky. V Česku bude tato směrnice do legislativy implementována zcela novým a moderním zákonem o povinném ručení. A součástí této legislativy má být například zrušení zelené karty a policie bude kontrolovat pojištění vozidla pomocí systému evidence motorových vozidel. To je podle mě pro české řidiče pozitivní. Na druhou stranu přinese směrnice určitá omezení. Dnes například funguje spekulativní praxe, kdy pojišťovna vydá návrh pojistné smlouvy a před tím, než je zaplacena, dojde k nehodě. Čímž zákonitě vznikne spor, zdali dané vozidlo pojištěno bylo, či nikoli. Tuto nejistotu má nový zákon zcela odstranit.

Velké nároky na digitalizaci pak spočívají v tom, že se informace o pojištění v reálném čase promítnou až do evidence motorových vozidel ministerstva dopravy. Dnešní praxe, kdy u nově koupeného auta dostanete zelenou kartu a jdete s ní okamžitě pro novou registrační značku, s přicházející legislativou skončí. Když úředník nebude mít v počítači záznam o tom, že je vůz pojištěn, tak nesmí „espézetku“ vydat. Tento online mód celého sytému bude tou největší výzvou. V zákoně je navrženo přechodné období do poloviny roku 2024. Snad to nebude málo... (úsměv) 

S touto legislativou souvisí na pojistném trhu diskutovaná definice úrazu. Jaký je váš komentář k této problematice? 

Definice úrazu byla původně v zákoně o pojistné smlouvě a při převodu tohoto zákona do nového občanského zákoníku byla zrušena. A těch zhruba deset let to nikomu až tak moc nechybělo. Podle mého názoru tedy není vyloženě nutné to znovu upravovat a já osobně bych pojišťovnám nechal smluvní volnost, ať si upraví definici úrazu podle své představy. Pokud totiž bude nová legislativa současný výklad nějak omezovat, tak to pro byznys bude logicky problém, který je možná i zbytečný. 

V této chvíli je u ČNB registrováno lehce přes 30 tisíc zprostředkovatelů. Je to podle vás, jako odborníka na nové zkoušky odborné způsobilosti, vzhledem k velikosti České republiky ideální počet? 

To je dost těžké odhadnout. Nedávno jsem se dostal ke statistikám z Polska a na tomto trhu působí 250 tisíc zprostředkovatelů. Polsko má přitom čtyřikrát více obyvatel, což by v kontextu českých čísel mělo znamenat, že by tam mělo pracovat 120 tisíc zprostředkovatelů. Nelze tedy jasně říci, že 30 tisíc aktuálních českých poradců je ideální stav, a naopak nikdo neví, jestli by náš trh plně využil 50 tisíc poradců. Myslím si, že se u nás, podobně jako třeba v Německu, na trhu objeví dvě skupiny lidí. V té první budou specialisté, pro které bude tato profese hlavním příjmem, a v té druhou budou lidé, kteří si budou chtít přivydělat. A ty, kteří to s tímto byznysem nemyslí vážně, odradí omezení v podobě financích poplatků a povinného vzdělávání. To je taková přirozená bariera.

Obecně se dá říci, že nový systém zkoušek odborné způsobilosti si hezky sednul. Pozitivně se k němu postavily všechny akreditované osoby. Je povzbuzující vidět, jak kreativně se snaží přitáhnout klienty ke svým vzdělávacím programům. Líbí se mi, jak vymýšlejí nové formáty školení, jak v nich nabízí nějakou přidanou hodnotu ve srovnání se základním vzdělávacím rámcem a jak je jejich práce v rámci trhu pozitivně vnímána. Těchto společností působí na našem trhu asi dvacet a jde jasně vidět, že zdravý konkurenční boj přináší v této oblasti své ovoce. A pokud porovnáme současnou situaci s dobami nedávno minulými, tak jsme o několik stovek světelných let dále. Můžu směle říct, že v Česku máme kvalitní a vyspělé vzdělávací prostředí.

Důležitým tématem se stává pojištění dlouhodobé péče. Myslíte si, že jsou Češi na tento produkt připraveni? 

Jednoduchá odpověď – nejsou. Veřejná diskuze kolem tohoto tématu se otevřela intenzivněji až v posledním roce. Jsme tak teprve na jejím začátku a tu podstatnou část máme před sebou. Pozitivní však je, že se o tomto problému vůbec začalo mluvit a že Češi potřebu řešit dlouhodobou péči začali opatrně vnímat. Obzvláště se to pak týká generace, která je označována jako „sendvičová“. Jde o padesátníky, kteří se ještě starají o děti, a zároveň už musí zaopatřit své rodiče. Tohle tempo se nedá dlouhodobě vydržet, a to jak fyzicky, tak i finančně, a právě tady leží smysl pojištění dlouhodobé péče.

Když jsem zmiňoval, že debata o tomto produktu je teprve na začátku, tak jsem tím měl na mysli především fakt, že do systému se sice dostanou finanční prostředky, klíčové však bude, aby díky nim tuto službu vůbec měl kdo provozovat. Jestli to budou firmy postavené na cizincích anebo třeba s nadsázkou řečeno roboti, je v podstatě jedno, důležité ale je, aby někdo tuto fyzicky i psychicky náročnou práci vůbec chtěl dělat. Protože moc jiných možností není. Společnost zkrátka a dobře stárne rychlým tempem, a pokud s tím něco zavčas neuděláme, tak můžeme dopadnout například jako Japonsko. V této vyspělé zemi nejsou finance žádným problémem, v kontextu dlouhodobé péče je však nejde použít. Nejsou zkrátka lidi. Proto Japonci vyvíjejí řadu robotů, kteří by se o starší občany dokázali postarat. Zní to sice jako sci-fi, ale není. Japonsko je v tomto směru regulérní laboratoří pro okolní svět. Velké zkušenosti mají s tímto odvětvím třeba v Rakousku.

Například Vienna Insurance Group staví své vlastní pečovatelské domy, ve kterých se pak o starší spoluobčany stará. To by moha být jedna z cest, jak najít pro tento produkt dokonalé využití.  Klientům totiž není vyplacena finanční částka, se kterou si neví rady, protože nabídka služeb je minimální, ale je jim přímo nabídnuta služba. Ve své podstatě by se to mohlo přirovnat k nabídce asistenčních služeb, kterou vidíme u produktů, jako je nemovitostní pojištění, životní pojištění nebo samozřejmě pojištění vozidel. Pojišťovnictví navíc umí nabídnout celé spektrum služeb ve vertikálním systému, tedy od samotného financování, přes zorganizování až po doručení a realizaci té dané služby. To je opravdu velká výhoda našeho sektoru. Důležité také samozřejmě bude, aby kromě celospolečenské podpory existovala také ta politická. A nejlépe, aby se to pak projevilo například i v daňové úlevě.

Zmínil jste politickou podporu – na scénu se znovu vrátily nadstandardy ve zdravotnictví. Povedou se podle vás v kontextu aktuálního politického rozložení protlačit do našeho zdravotního systému?

Tohle téma je možná ještě více politické, než je dlouhodobá péče. (úsměv) V naší zemi totiž i třicet let od revoluce existuje velká skupina obyvatel, kteří mají zafixovanou tu prehistorickou představu, že by zdravotnictví mělo být zadarmo. A myšlenka, že by si člověk mohl nadstandard zaplatit, je pro ně naprosto nepřijatelná. Přitom se to už dávno děje. Fungují tady kliniky, které poskytují své služby pouze za hotovost. Celé to zavání pokrytectvím tohoto nejhlubšího zrna. Lžeme si tady do kapsy, že máme jen veřejný systém zdravotní péče, a přitom to tak zdaleka není.

Náš zdravotní systém je přitom velmi kvalitní a ve srovnání s okolními státy jsme v tomto ohledu zcela jasně na špičce. Paradoxně je ale možné, že to je důvod, proč se soukromé finance do zdravotnictví zatím nedostaly. Častá mantra zvláště levicových politiků přeci zní: „Máme výborný a funkční systém, tak proč bychom do něho měli jakkoli zasahovat“. To však nemůže vydržet věčně, čímž se dostáváme k prodlužování délky života a udržování lidí ve zdraví. V tomto směru je demografie naprosto neúprosná a náš zdravotnický systém prostě bude potřebovat více a více peněz. To přeci musí být každému soudnému a odpovědnému člověku naprosto jasné. Stát sice má onu příslovečnou tiskárnu na peníze, jejich bezbřehé pumpování do černých systémových děr však má své důsledky. Myslím, že dnešní inflace je toho jasným důkazem.

Děkuji vám za rozhovor.