Evropská unie po Maastrichtu (1990–1999)

V lednu 1993 vznikla samostatná Česká republika a ve stejném roce členské státy unie vytvořily jednotný trh založený na čtyřech svobodách. Jde o svobodný pohyb zboží, služeb, osob a kapitálu. Jednotný vnitřní trh byl rozsáhlým projektem, v němž členské státy prokázaly vůli k dalšímu sjednocování. V rámci vytvoření jednotného trhu musely členské státy přijmout na 200 společných předpisů, neboť jen tak se daly odstranit bariéry bránící uskutečnění čtyř svobod v praxi.

Po pádu sovětské nadvlády ve střední a jižní Evropě se ukázala mimořádná přitažlivost EU pro národy tohoto regionu. Nesporné úspěchy EU co se týče blahobytu občanů a odstranění odvěkých nepřátelství způsobily, že dosažení členství v EU se stalo cílem téměř všech postkomunistických států. A summit EU v Kodani v roce 1993 jim tuto možnost výslovně nabídl. Zároveň stanovil tři podmínky pro členství, tzv. kodaňská kritéria: demokratické zřízení zachovávající lidská práva a vládu zákona s ochranou menšin, fungující tržní hospodářství schopné vydržet konkurenci na jednotném trhu EU a převzetí pravidel EU.

Postupné plnění těchto kritérií ze strany postkomunistických zemí zároveň automaticky znamenalo jejich vzájemné sbližování a tím posílení stability v Evropě.

Finsko, Rakousko a Švédsko se připojily k unii v roce 1995. Počet členů stoupl na patnáct a pokrýval většinu západní Evropy včetně východního Německa. Sedm států ve stejné době odbouralo pasové kontroly na svých hranicích. Státy Beneluxu, Francie, Německo, Portugalsko a Španělsko se staly prvními zeměmi schengenského prostoru.

Zároveň se podařilo dosáhnout průlomu v transatlantických vztazích. Při jednáních o liberalizaci obchodu bylo po několika neúspěšných jednáních dosaženo dohody mezi Evropským společenstvím a USA v Blair House v roce 1992. Oficiálně byl kompromis posvěcen podpisem závěrečné dohody v Marakeši v roce 1994, která formálně uzavřela Uruguayské kolo GATT a založila Světovou obchodní organizaci (WTO).

Amsterodamská smlouva z roku 1997, třetí novelizace Římské smlouvy, otevřela další možnosti spolupráce evropských zemí, reformovala instituce a posílila hlas sjednocené Evropy na mezinárodním poli. Velký důraz byl kladen na vytváření nových pracovních příležitostí a ochranu práv občanů unie. Ve stejném roce souhlasili představitelé členských států se zahájením přístupových rozhovorů s dalšími deseti zeměmi, mezi nimi byla také Česká republika. Formálně se členství otevřelo pro nováčky až po reformě pravidel pro hlasování Smlouvou z Nice v roce 2001, která byla v pořadí čtvrtou změnou Římské smlouvy.

Rok 1999 je významný tím, že prvních jedenáct členských států začalo používat euro pro obchodní a finanční transakce. Mince a bankovky byly dány do oběhu o tři roky později. Společná měna na prahu jednadvacátého století byla dalším hmatatelným impulsem pro chystané historicky první sjednocení starého kontinentu.