Co v následujících letech dokáže evropská a čínská ekonomika?

V pátek jsme se dívali na potenciál amerického hospodářství tak, jak jej čerstvě odhaduje Bank of Canada. Měl by se pohybovat na necelých 2 %, což je cca na úrovni potenciálního růstu z let 2012 – 2018. Na této rovině by tedy mimo jiné nebyl důvod pro nějakou dlouhodobou americkou akciovou skepsi (ale není to samozřejmě rovina jediná). Jak jsou na tom v tomto ohledu Evropa a Čína?

1. Evropa na polovině Spojených států: Historii a predikce potenciálu pro eurozónu ukazuje dnešní první graf. Jak vidno, podle BoC se obojí ve srovnání s USA liší. Co se týče historie totiž Evropa do roku 2019/2020 jen postupně nabírala na síle a to i přesto, že se snižoval přínos kapitálu. Zvedal se totiž přínos práce a zejména produktivity. O nějakém standardu předpandemických let tu tak těžko hovořit.

Predikce ale tvrdí, že potenciál velké části evropské ekonomiky by se měl po současném výskoku snížit téměř na úroveň dna z roku 2020. Vyprchá totiž efekt rostoucí pracovní síly, produktivita a kapitál potáhnou potenciální růst jen na úroveň kolem 1 %. Tedy na cca polovině potenciálu amerického:

Zdroj: BoC

Na rozdíl od USA by tedy Evropě neměla pomáhat rostoucí pracovní síla. A i kapitál s produktivitou by se měly podle BoC činit více, než v Evropě. K tomu jen krátce k akciím: Jejich valuace jsou dány poměrem růstu (zisků) k požadované návratnosti. Pokud by predikce potenciálu byly nějakým vodítkem dlouhodobého potenciálu na straně zisků, popsané srovnání USA a Evropy může do značné míry vysvětlovat, proč se americké akcie soustavně obchodují s vyššími valuacemi, než ty v Evropě. Ale roli tu hraje více faktorů, včetně sektorového složení trhů.

2. Čínský útlum: Druhá, či první největší ekonomika na světě (v závislosti na způsobu měření a jeho spolehlivosti) má za sebou pár desetiletí prudkého hospodářského rozvoje. A na jeho konci už více než pár let snahu o přechod na nový model. Dá se to shrnout jako snaha o přechod od tvrdého (oceli, uhlí, realit...) k měkkému, či alespoň měkčímu (spotřebě, službám a podobně). Výsledky jsou smíšené, stezka mezi značným oslabením růstu na straně jedné a finanční nestabilitou na straně druhé se, zdá se, soustavně zužuje.

BoC každopádně tvrdí, že do krize 2008 byl čínský potenciál na více než 10 %, pak slábnul – přestala přispívat pracovní síla, snižuje se produktivita a záhy i objem investovaného kapitálu (onen posun od tvrdého k měkkému). Tento trend by podle BoC měl pokračovat s tím, že práce dokonce začne na potenciálu ubírat a ten by se za dva roky měl dostat někam pod 5 %:


Zdroj: BoC

Před rokem 2008 byl tedy čínský potenciální růst na cca pětinásobku amerického, nyní by se měl pohybovat na cca dvojnásobku.