Velké tajemství Miloše Štědroně: Mendelovo učení míří do vesmíru

Zlatou medaili za celoživotní přínos letos na Dies academicus obdržel muzikolog, hudební skladatel a profesor Filozofické fakulty Masarykovy univerzity Miloš Štědroň, který v únoru letošního roku oslavil významné životní jubileum.

Většina rozhovorů s vámi začíná odkazem na váš zdravý životní styl a cvičení, což je ve světě umění výjimečná záležitost.
Myslím si, že se to trošku zveličuje, protože úplně cíleně k nějakému zdravému životnímu stylu nemířím. Asi je to dáno tím, že moje žena, která je dětskou a rehabilitační lékařkou, teď už v důchodě, vždy hodně prosazovala jógu a akupunkturu a já jsem něco z toho převzal. Jsem také hodně dlouho vegetarián, už od roku 1980, kdy jsem byl na velkém zájezdu s Divadlem Husa na provázku. Byla to náhoda, protože v Dubrovníku tehdy pobíhal nějaký Američan, chtěl připravit vegetariánské jídlo a bál se oleje, který byl na grilu od masa. Protože jsem po matce Černohorec a mluvím srbsky jako česky, šel jsem mu to domluvit a pak jsem se ho zeptal, proč se tímto směrem vydal. A on mi řekl: Why not? Prove it. It is so easy. Tak jsem to zkusil a už mi to zůstalo.

Na začátku února jste oslavil 80. narozeniny, skutečně ještě každé ráno děláte karatistické cviky, jak to o vás svého času s oblibou vyprávěl ve svých historkách Miroslav Donutil?
Mirek Donutil je samozřejmě můj kamarád a všechno, co kde slyšel, hned použil. Když se blížil do šatny na Provázku, tak všichni říkali, držte hubu, jinak to všechno bude zítra v televizi. Ale měl pravdu, v té době jsem hodně cvičil a dodnes dodržuji pořád čtyřicetiminutovou rozcvičku. Už sice nedělám tolik kliků, ale třeba tibeťana, kdy stojím na hlavě a dělám otočky, praktikuju pořád. Na to jsem si zvykl a bez toho bych asi už nemohl být, cítil bych se neprobuzen.

Brněnský soubor Ensemble Opera Diversa pro vás v dubnu zorganizoval narozeninový koncert, na kterém kromě vašeho oblíbeného Solituda pro smyčce od Miloslava Ištvána zazněla také premiéra vaší skladby na texty Jana Skácela s názvem Maminko, nejsi. Na Provázku jste se s Janem Skácelem osobně potkával, jsou tedy tyto básně vaší osobní vzpomínkou na tuto významnou osobnost české poezie?
Jana Skácela jsem znal zhruba od 60. let, tehdy mě s ním seznámil můj strýc. Když jsme dělali na Provázku Dávné proso, vídával jsem ho velmi často, protože chodil na zkoušky a zúčastnil se i natáčení písniček, které probíhalo v rozhlase. Mám na něj spoustu vzpomínek. Jednou jsem běžel s korekturou za historikem Josefem Válkou, byl jsem jeho žák a přítel. Seděl tenkrát mimo jiné s Josefem Skácelem v Bellevue a probírali Brežněvův pohřeb, který se konal v ten den. Válka tenkrát hřímal, že se jim už v Sovětském svazu opravdu hroutí režim, protože nejsou schopni ani zorganizovat pohřeb, když jim spadla rakev. Skácel tehdy hlubokým hlasem pravil: To se, Pepku, mýlíš, to je starý pravoslavný zvyk, brácha to říkal. Petr Skácel, jeho bratr, byl samozřejmě veliká autorita. Nebo když dělala režisérka Tálská na Provázku pohádku Svět snů, tak mě pověřila, abych ze Skácela vymámil název pro čarodějnici, kterou hrála Iva Bittová. Byla to pohádka Jabloňová panna podle Boženy Němcové. Skácel pro čarodějnici vymyslel jméno Hatarajda, což je krásné, protože si nikdo neuvědomuje, že je to vlastně ha ta rajda. Se Skácelem jsme se ale potkávali i u Mrštíků, kde připisoval songy do některých her, stalo se to třeba v Lišáku Pseudolovi, kde jsem pak ten song komponoval.

Letos si kromě vašeho životního jubilea připomínáme také 200. výročí narození Gregora Johanna Mendela. Vy jste k této příležitosti připravil speciální mendelovskou operu Velké tajemství.
Ano, je to půlhodinová komorní opera, jejíž libreto jsem si napsal sám, nebo vlastně sestavil z Mendelovy korespondence. Nejdůležitější postavou opery je Historicus, který vše uvádí a říká, co se bude dít. Pak jsou tam dvě typické baby ze Starého Brna mluví českoněmeckou hatmatilkou používanou v té době, všechno komentují a jejich prostřednictvím je vlastně Mendel hodnocen. Opera začíná tím, že je představena celková atmosféra a je použit první dopis, který píše Mendel Anselmu Rambouskovi, což byl opat augustiniánského opatství po Mendelovi. Jejich vzájemné vztahy byly zřejmě velmi dobré do okamžiku, kdy byl těsně zvolen opatem právě Mendel. Rambousek se tehdy hrozně naštval a od té doby se jenom zdravili. V opeře je Ansel Rambousek představen jako jakýsi intrikán.

Na co se diváci mohou ještě těšit?
Ve Velkém tajemství například vystupuje mladý Leoš Janáček, který v jedné humorné epizodě přichází Mendelovi gratulovat. A kromě různých tanců rostlin se v opeře objeví i děsivý sen, v němž se Mendel setká se sovětským akademikem Trofimem Děnisovičem Lysenkem. To byl člověk, který sice neměl ani střední, ani vysokou školu, ale přesto se stal stalinistickým akademikem a ve 30. letech pohřbil celou sovětskou genetiku. Lysenko ve snu odsuzuje mendelismus a říká, že je to mnišský a ďábelský výmysl a není to žádná věda. V průběhu opery se Mendel několikrát sám sebe ptá, co vlastně je: Jsem botanik? Meteorolog? Statistik? Nedovede na to odpovědět a vždycky jen řekne: To nevím, ale vím, že nahmatávám šňůru vesmíru. Tahle šňůra byla vlastně univerzálním pojítkem všeho. A pro mě osobně je díky tomu mendelismus daleko větší učení než darwinismus, protože přesahuje zemský kvadrant a míří právě až do vesmíru.

Když už je řeč o zakladateli genetiky Mendelovi, myslíte si, že se dá hudba šířit geneticky, nebo se předává výchovou a kulturou?
Jestli se dědí gen, to nevím, to mají ti s mikroskopem, jak řekl Mendel, velikou úlohu před sebou. Časem se určitě bude vědět, jaká je transference genu, pokud jde o tyto vlastnosti. Můj přítel Ivan Rektor, vynikající neurolog, tvrdí, že dokonce Mozartova hudba má jakési vlastnosti, které nemá žádná jiná hudba, a že jsou to vlastnosti, které se dají neurologicky kontrolovat. Což je zajímavé sdělení. Co se týká mě samotného, hudebně mě vychovával můj strýc Bohumír Štědroň, nebyl ženatý a asi neměl co dělat, tak byl pořád u nás. Učil mě denně dvě až tři hodiny a bral mě od pěti let do divadla, protože byl kritik. To on mě opravdu úplně nasměroval na divadlo. Vedl mě samozřejmě k Janáčkovi a díky němu jsem hrál už od šesti na klavír. Moje matka byla také učitelkou klavíru, byla žákyně profesorky Anny Holubové, kterou mimochodem přivedl do Brna Janáček. No a maminka asi tak po pěti letech strýcovy výuky naznala, že jsem na pokraji nervového zhroucení a převedla mě od strýce právě k paní profesorce. Ta byla nesmírně laskavá, ale zároveň přísná a já jsem k ní chodil 11 let. Připravovala mě na konzervatoř, pak ale viděla, že tíhnu mnohem víc ke skladbě.

V roce 1959 jste začal studovat muzikologii a bohemistiku na filozofické fakultě tehdy ještě stále Masarykovy univerzity. Jak na tu dobu vzpomínáte a jaká je fakulta dnes?
Nastoupil jsem tam v 17 letech, kdy fakulta, což jsme my studenti nevěděli, zrovna prošla nějakou prověrkou a bylo tam cítit napětí. Pak jsem ale pochopil, že i když je fakulta natřená jakýmsi novým nátěrem, jsou pod ním stále ty staré ústavy, takže režimu se to úplně nepodařilo rozrušit. Bohemistika, která byla rozdělena na dvě větve, literární a jazykovědnou, byla na vynikající úrovni. A obdobně tomu bylo třeba i u historie, protože se tam pohybovaly osobnosti, které naprosto vystupovaly z šedi tehdejší doby. Dnes je fakulta samozřejmě úplně jiná, někdy říkám, že má pouze společné dveře. Existuje veliká konkurence a studenti mají obrovské možnosti, což za nás vůbec nebylo. Způsobuje to spousta věcí mimo jiné informační revoluce, internet a vůbec rychlost, s jakou se předávají informace.

V jednom rozhovoru jste říkal, že kromě toho, že berete zakázky, si také úkoly stanovujete sám. Letos jste dokončil Mendela a Skácela byly to vaše úkoly, nebo zakázky zvenku? A co máte na seznamu úkolů teď?
Skácel i Mendel byly zakázkou Opery Diversy. Já už jsem teď ale pochopitelně ve věku, kdy ustupuju a musím vyklízet pole. Moc mě proto těší, když nějaká divadla hrají Baladu pro banditu, například v současné době Divadlo na Vinohradech, kde je excelentní hudební úprava. A co bude dál? Mého kamaráda Arnošta Parsche, který už zemřel, jsem se ptával: Arnošte, a komponuješ? A on pravil: Ano, komponuju celý den a pak to večer spláchnu. Já se dostávám už do této situace, ne, že bych propadal nějakému pesimismu, ale rozhodně nejsem typ, který by chodil a bušil na dveře operních domů. Takže teď píšu už hlavně sám pro sebe.