Úvodní slovo ministra zahraničních věcí Jana Lipavského na semináři „Kde jsou hranice?“

Dámy a pánové,

vážení páni předsedové

vážení hosté, kolegyně a kolegové,

vítejte na dnešní diskusi nazvané „Kde jsou hranice?“ Jsem rád, že jste přijali naše pozvání, abychom se společně zamysleli nad budoucností našich vztahů s Ruskem, jejichž podoba se samozřejmě odvine od budoucnosti Ruska jako takového. A jestliže známá anekdota říká, že není nic nepředvídatelnějšího než ruské dějiny, obávám se, že dnes je stejně tak naprosto nepředvídatelná ruská budoucnost, a to i ta nejbližší.

Scházíme se přesně měsíc od zahájení barbarské války proti Ukrajině. Tuto svoji válku Vladimir Putin prohraje, nevíme však kdy a nevíme, zda a jak se poté Rusko změní. Na rozdíl od pozvaných hostů nejsem znalcem Ruska, přesto mi dovolte několik úvodních poznámek a otázek k diskusi.

Předně se hodí připomenout slova otce sovětského jaderného programu a později i lidskoprávního hnutí Andreje Sacharova, který tvrdil, že pokud se vládci v Kremlu budou chovat brutálně ke svým občanům, budou se takto chovat i ke svým sousedům. Jako Evropská unie i Západ jsme příliš dlouho zavírali oči před pošlapáváním lidských a občanských práv v Rusku i přípravou tamní společnosti na válku. Soustředili jsme se místo toho na obchodování a podléhali iluzi, že ruští vládci mají zájem o řešení problémů dnešního světa, jako je íránský jaderný program, globální oteplování či terorismus.

Kreml má však jediný zájem – posilovat moc nad obyvateli Ruska, které považuje za své poddané, a to i za použití teroristických metod jako atentáty, parazitování na ruském nerostném bohatství a oslabování a rozvracení liberální demokracie a Západu. Stejně jako sovětští vládci se Putin nebojí západních armád, ale západní svobody a demokratických hodnot. Vladimir Putin a jeho generálové moc dobře vědí, že Západ na Rusko nezaútočí. Stejně tak dobře ale vědí, že svoboda slova a volby, o nichž se předem neví, jak dopadnou, jsou smrtelným nebezpečím pro jejich vládu.

Rozšiřováním NATO a jeho přibližováním k ruským hranicím pouze straší obyvatele Ruska a pocitem bezpečnostního ohrožení manipulují veřejné mínění na Západě. Tento trik mu částečně vychází a bohužel ani dnes nejsou v USA a západní Evropě ojedinělé hlasy, které sebemrskačsky označují za viníka Putinovy agrese proti Ukrajině Západ a Spojené státy, které podle něj ignorovaly ruské červené linie, snažily se z Ukrajiny udělat západní baštu a proamerickou demokracii na ruských hranicích a přiblížit ji Evropské unii. Putin podle nich zahájil invazi na Ukrajinu, aby eliminoval hrozbu, kterou spatřuje v NATO.

Ve skutečnosti Vladimir Putin bojuje proti liberální demokracii a snaží se rozvrátit Západ a světovou bezpečnostní architekturu, jak se ustavila po pádu Sovětského svazu. Je to Vladimir Putin a zkorumpované okolí jeho mocenských souputníků, který podporoval na Západě všemožné extremisty a nařizoval atentáty a sabotáže, včetně útoku ve Vrběticích. Hranice civilizovaného chování překračoval opakovaně, a jelikož se nesetkal z naší strany s rozhodným odporem, posouval tyto hranice stále dál. Výsledkem jsou stovky jeho agentů pracujících pod diplomatickým krytím na ruských velvyslanectvích, kteří nerušeně a usilovně pracovali a v řadě zemí dosud pracují proti demokratickým hodnotám, na nichž je založena Evropská unie a NATO. Zverbovali či zkorumpovali pro tyto své cíle tisíce osob, včetně řady vrcholných politiků.

Choutkám Vladimira Putina zničit svobodu a liberální demokracii v Ukrajině a celé Evropě musíme postavit jasnou hranici. Proto usilujeme o maximální omezení působení příslušníků ruských tajných služeb v EU, například tím, že jsme prosadili zastavení možnosti jejich bezvízového cestování do zemí Schengenu. Kromě agentů pod diplomatickým krytím tu jsou i propagandisté z ruských státních médií, které jsme na západě často naivně považovali za novináře a na osoby tohoto typu je také potřeba upřít pozornost.

Rád bych, abychom se dnes společně zamysleli i nad dalšími kroky, které můžeme učinit nejen pro záchranu Ukrajiny a izolaci Vladimira Putina a jeho zločinného režimu, ale také pro podporu těch nesmírně statečných Rusů, kteří protestují proti Putinově šílené válce, jako redaktorka Marina Ovsjanikova a desetitisíce dalších. Potřebujeme nápady i pro obranu a posílení odolnosti zemí Západu a těch, které usilují o integraci do euroatlantických struktur, jako Moldavsko a Gruzie. Potřebujeme strategii, jak zajistit, aby Vladimir Putin a kdokoli, kdo přijde v Rusku k moci po něm, chápal, že jsou hranice, které si jednoduše nebude moci dovolit překročit. A to znamená i to, že nebude moci zneužívat příjmy z prodeje nerostného bohatství pro vedení války. Ani proti Gruzii, ani proti Ukrajině, ani proti Západu a liberální demokracii. Tuto strategii potřebujeme nejen jako Česká republika, ale celá Evropská unie a Severoatlantická aliance.

Jsem velice rád, že jsou dnes s námi také představitelé Parlamentu České republiky, jelikož otázek, které si v souvislosti s utvářením budoucích vztahů s Ruskem musíme položit, je mnohem více a v lecčems přesahují působnost mého ministerstva. Řadu z nich bychom měli řešit i v rámci nadcházejícího předsednictví naší země v Radě EU. Například, na čem založit další vztahy s Ruskem? Jaké si klást podmínky pro vztahy politické a obchodní? Jak zajistit potrestání válečných zločinů a reparace zničené Ukrajině? Jak dosáhnout stažení veškerých ruských sil nejen z Ukrajiny, ale i z Běloruska, Moldavska a Gruzie? Čím nahradit pět principů EU pro vztahy s Ruskem? Za jakých podmínek začít diskutovat o změnách sankčních opatření? A jsme schopni se na budoucí jednotné politice EU a celého Západu vůči Rusku shodnout?

Dámy a pánové, děkuji vám, že jste vážili cestu do Černínského paláce a těším se na závěry z diskuse a konkrétní návrhy pro naší zahraniční politiku. Děkuji také panu náměstku Dvořákovi a jeho teamu za organizaci dnešního setkání a (přeji mu alespoň na dálku brzké uzdravení). Děkuji za pozornost.

Úvodní slovo ministra zahraničních věcí Jana Lipavského na semináři „Kde jsou hranice?“

Úvodní slovo ministra zahraničních věcí Jana Lipavského na semináři „Kde jsou hranice?“