Propast mezi tím, co lidé chtějí, a co si pouze myslí, že chtějí

Někdy se setkávám s názorem, že by lidé měli mít právo si nechat opravit jakoukoliv elektroniku. Pochopitelně by tohle právo bylo dané zákonem. Zákonem, který by donutil výrobce k tomu, že všechny jejich produkty bude možné rozebrat, vyměnit jednotlivé díly za jiné a tak dále.

Bohužel, zlý kapitalismus to prý nechce lidem dopřát. Mobily už nemají vyměnitelné baterie, moderní notebooky nejdou rozdělat a repasovat tak, jako stará generace ThinkPadů od Lenova a tak dále. To je prostě ten ošklivý byznys, který nás nutí si neustále kupovat novou a novou elektroniku, což navíc zatěžuje životní prostředí a celkově podporuje povrchní a materialistický konzumní životní styl.

Anebo ne?

Vtip je podle mě v tom, že tyhle věci doopravdy skoro nikdo nechce a trh je proto přestal nabízet. Jak je něco takového ale možné, když pravidelně slyšíme různé lidi si na tohle stěžovat? Je to proto, že existuje určitá propast mezi tím, co lidé doopravdy chtějí, a mezi tím, co si pouze myslí, že chtějí. Zní to zajímavě, takže proč si to trochu nerozebrat?

Trh reaguje na poptávku. Jenže co to vlastně je ta ona záhadná poptávka? Pokud se rozhodnete začít svůj vlastní byznys a otevřete si například cukrárnu, je možné, že v tuhle chvíli poptávku neznáte a pouze jí předpokládáte. Ovšem jak půjde čas dál, budete reagovat na to, jak se chovají vaši zákazníci. Věci, které se vůbec neprodávají, přestanete nabízet, a ty, které jdou na dračku, začnete nabízet víc. Jediná věc, podle které se můžete orientovat, jsou čísla, nikoliv to, co si lidé myslí v hloubi duše.

Možná lidé nemají vaše zboží rádi. Možná nadávají na vaše koblihy a crossainty, že jsou nezdravé, plné cukru, plné tuku a přemrštěně drahé. Jenže pak jdou a koupí si je. A vy pak vidíte jen tahle čísla prodejů. A tady se nachází ta propast mezi slovy a činy.

Spousta lidí jistě bude souhlasit, že Mozart je daleko lepší umělec a skladatel než Lady GaGa, přesto alba Lady GaGy se prodávají lépe. Spousta lidí bude jistě souhlasit, že naučit se hrát na kytaru je chvályhodnější koníček než hraní videoher, ale přesto si mnoho lidí raději koupí Playstation než kytaru.

My lidé jsme totiž nedokonalé bytosti. Jsme povrchní, líní, materiální a tak dále. A trh to reflektuje. Holywoodský akční film s hromadou přestřelek a výbuchů vydělá víc peněz než nějaké filozofické hluboké dílo. Viewegh prodá denně víc knih než třeba Mises.

A přestože mnoho lidí řekne, že by chtělo mít opravitelnou elektroniku, stejně nakonec svůj notebook nebo smartphone zahodí a pořídí si nový. Vždyť ta nová generace iPhonu má lepší rozlišení, více paměti a vypadá tak hezky! Kdyby skutečně lidé chtěli opravitelné telefony, existovala by na trhu poptávka, kterou by dříve nebo později někdo začal uspokojovat, a neexistuje důvod, proč by neměl být úspěšný.

Ostatně, i dnes si můžeme koupit mobilní telefony a notebooky s vyměnitelnou baterií. Jednak tu máme třeba společnost Libre, Pine64, španělský Slimbook, francouzký Iodé či System76, případně linuxové telefony s Ubuntu. Každý z nich je spíše undergroundová a okrajová záležitost, která nikdy nedosáhne na takové prodeje jako Apple.

Nutno také zmínit, že některé omezení existují z různých důvodů. Chcete-li vodotěsný telefon, zapomeňte, že bude mít snadno odjímatelný kryt. Chcete-li delší životnost baterie, výrobce vám vyhoví a vyvine nějakou specifickou, která však nebude z celé řady důvodů vyměnitelná (například kvůli svému bizarnímu zakroucenému tvaru). Nařizovat výrobcům, že mají vyrábět elektroniku určitým způsobem, může vést k tomu, že zase přijdeme o nějaké jiné výhody.

Pokud chcete regulovat trh tak, aby nabízel určité věci, v podstatě jen donutíte výrobce násilím k tomu, že musí nabízet něco, o co doopravdy není významný zájem. Ten zlý kapitalismus je totiž jen zrcadlo, které odráží naše každodenní chování. Chceme-li, aby na trhu byly některé věci jinak, možná je lepší prostě změnit naše chování než volat po další regulaci.

Matthias Lukl