Nízké úroky nepůjde držet věčně. Rozevírají nůžky nerovnosti

Každoroční dostaveníčko centrálních bankéřů z celého světa, konající se ve středisku Jackson Hole ve Wyomingu, se letos smrsklo na jednodenní online konferenci. Důvod je jasný. Covid, zejména delta mutace, stojí i zatím, že setkání se neslo převážně v holubičím tónu. Šéf americké centrální banky Jerome Powell odolal tlaku některých jestřábích kolegů. V projevu k potěše trhů pronesl, že Fed bude od své extrémně expanzivní měnové politiky ustupovat jen pozvolna, byť s ním začne už letos.    

Powellova slova mohou vítat také mnohé vlády. Nejmocnější z centrálních bankéřů zrychlující inflace totiž zatím neděsí, „tištění miliard“ tedy nijak fatálně nezbrzdí. Centrální banky svým „tištěním“ – vytvářením nových peněz, za něž nakupují například vládní dluhopisy – vládám mnoha zemí světa značně stlačují úrok, který ty za svůj dluh platí. Mohou si pak půjčovat o to více.  

Například kvantitativní uvolňování Evropské centrální banky stlačovalo ve druhé polovině uplynulého desetiletí úrok na desetiletém vládním dluhu zemí eurozóny průměrně o procentní bod (viz studie zde). S nástupem pandemie pak toto uvolňování ještě zintenzivnilo.  Pokud by ECB takto masivně miliardy, ba biliony nových eur nevytvářela, Česko by se znatelně posunulo v žebříčku zemí EU dle výše úroku na vládním dluhu. V současnosti si ČR půjčuje na deset let společně s Polskem, Maďarskem či Rumunskem v EU nejdráže. Nebýt „tištění“ v podání ECB, byl by úrok na českém dluhu mnohem blíže unijnímu průměru.  

Zmíněné online dostaveníčko centrálních bankéřů ale přineslo kromě Powellova uklidnění také výstrahu. V jednom z odborných příspěvků ekonomové z amerických univerzit – Princetonu, Harvardu a Chicaga – prezentovali své zjištění, že za dlouhodobý poklesem takzvané přirozené úrokové sazby (základní sazba mimo kontrolu centrální banky) stěžejně stojí růst společenské nerovnosti. Jenže k růstu nerovnosti zásadně přispívají právě programy typu kvantitativního uvolňování. Nafukují totiž ceny nemovitostí či akcií. Z tohoto nafukovaní profitují bohatší lidé, neboť chudí reality ani akcie nevlastní. Přitom navíc ještě kvantitativní uvolňování sráží úročení vkladů v bankách k nule. Což růst nerovnosti a s ním související pokles přirozené úrokové míry umocňuje. 

Na pokles přirozené úrokové míry musí centrální banky reagovat ještě vydatnějším tištěním nových miliard, chtějí-li podpořit ekonomiku. To ovšem v zakletém kruhu dále rozevírá nůžky nerovnosti a zase další pokles přirozené míry. Výstraha je zřejmá: donekonečna toto dělat nepůjde, věčně centrální banky vládám od dluhu ulevovat nemohou. Vždyť už nyní to má značné společenské náklady, a nejen v podobě růstu nerovnosti.  

Lukáš Kovanda, Ph.D.

Národní ekonomická rada vlády (NERV)