Děti Hindůkuše aneb něco málo o pokroku v Afghánistánu

Hans Rosling ve své knížce Faktomluva napsal, že „Přehnaná tvrzení, že lidé toho či onoho náboženství mají velké rodiny, jsou příkladem, jak lidé mají tendenci tvrdit, že určité hodnoty nebo chování jsou specifické pro určitou kulturu – neměnné a nezměnitelné.“ A ukazoval, že bez ohledu na náboženství mají ženy více děti, pokud žijí v chudobě. HDP na obyvatele v Afganistánu je na 10 % Íránu a 5 % ČR. To je ovlivněno i sílou institucí. Taliban převzal území Afganistánu tak snadno právě proto, že instituce jsou velmi slabé.

I přes absolutní chudobu se v Afganistánu začala zlepšovat zdravotní péče díky importu znalostí a techniky ze zahraničí. Ještě v roce 2000 umíralo 12 % dětí přes dosažením věku pěti let. V roce toto číslo pokleslo na polovinu. Je to stále dramaticky jinde než v Íránu (1,4 %) nebo v ČR (0,3 %).

Poslední graf ukazuje, že existuje silná korelace vzděláváním žen a počtem dětí. Afganistán začal umožňovat, aby i ženy mohly dosáhnout vyššího vzdělání. Opět porovnání s Íránem ukazuje, že Afganistán byl na „správné“ trajektorii. Když vládnul Taliban, tak ženy nesměly nejen pracovat, ale ani chodit do školy. Taliban pochopil sílu PR a slibuje, že bude respektovat práva žen. Ale už se objevují informace, že v některých firmách poslal ženy domů, ať pošlou pracovat své muže. Taliban údajně říká, že my (západní civilizace) máme hodinky, ale oni že mají čas. Snad to nebude výrazné cestování v čase zpět a na dlouho.

Historické srovnání:
obrázek níže ukazuje, jak dlouho trvalo jednotlivým státům snížit počet dětí na jednu ženu z více než šesti pod tři. Írán je rekordman: deset let. Podobně to trvalo Číně. Ale stihla to o dvacet let dříve. V UK měly ženy více než 6 dětí ještě v roce 1815 a trvalo téměř sto let, než počet poklesl pod tři. Polsku to trvalo podobně dlouhou dobu, ale stihl to až o půl dekády později (1960 vs. 1910).



David Navrátil