České příběhy v Kanadě: Miloš Krajný: ,,Co kdyby se tyhle večery dělaly pravidelně, aby se Češi scházeli a poslouchali krásnou hudbu.. “

Jak jste se dostal do Kanady?

Jeden můj bývalý profesor pracoval na Montrealské Univerzitě, a když přišla v roce 1968 invaze, tak zkrátka rozhodnutí bylo učiněno. Zařídil jsem si studentské vízum a v září jsem odletěl do Montrealu. Na Institutu experimentální medicíny Montrealské Univerzity, což byla vlastně francouzská univerzita, pracovalo několik českých lékařů a většina z nich mluvila anglicky. Sám pan profesor Selye mluvil asi 13 jazyky – to byl takový polyglot. No, a tak tam jsem se učil anglicky, ve francouzském prostředí. Číst jsem mohl, chodil jsem na angličtinu, ale pochopitelně nemohl jsem zpočátku mluvit. Ale pomalu se to zlepšovalo, Když jsem se pak domluvil tak mne pochopitelně nutili, abych začal s francouzštinou, no a to už bylo na mne moc. Uvažoval jsem, čím dál vážněji o přesídlení do Ontaria.

Jak jste se potom dostal do Toronta?

Na Institutu se většinou pracovalo s krysami nebo s králíky a dělaly se výzkumy a tak asi za rok mi bylo celkem jasný, že v tom výzkumu nemůžu zůstat a že musím zpět do klinické medicíny, kterou jsem provozoval již doma v Přerově a v Olomouci, celkem čtyři roky, a pacienti mi rozhodně nechyběli.

Před Vánocemi jsem rozesílal pohledy z místní pošty a přede mnou stál takový starší pán a já jsem viděl, že tam má na adrese napsáno Praha, Brno… no tak jsem se osmělil a ptal jsem se ho, jestli mluví česky a on to byl profesor ORL z Prahy. Jeho šéf v Praze se jmenoval profesor Přecechtěl a moje maminka se jmenovala za svobodna Přecechtělová, takže on si vždycky dělal legraci a říkal, ‚že pracoval u mého strýčka‘. A byl to moc fajn lékař, dělal tam na anatomii a sám mi říkal: „Milošu, my musíme udělat zkoušky, pro cizí lékaře a pak se hned budeme stěhovat do Toronta, protože tady to v té francouzské provincii nebude v budoucnu dobrý.“

No, a tak jsme oba študovali na zkoušku, a když jsme tu zkoušku udělali, tak v červnu 1972 jsme si pronajali takový menší vozíčky za auto a stěhovali jsme všecko do Toronta. A tady jsem začínal od píky jako z úrovně kanadského absolventa lékařské fakulty takže nejdříve internship, pak rezidenturu. Vždycky jsem měl přání se vrátit k té interní medicíně a hlavně k alergologii, kterou jsem začal dělat v Olomouci u docenta Horymíra Maloty. A tak se to po několika letech podařilo.

Jak jste se vlastně k celé té alergologii a vůbec medicíně dostal?

Když jsem měl asi tak 5 roků, tak moje maminka dostávala šílené křeče v břiše, že ji museli odvézt do nemocnice. Můj táta byl internista, lékař, a on asi za tři měsíce jí řekl, „ty máš alergii na jahody“. On prostě vypozoroval, že kdykoliv šla do zahrady a vzala si jahody, tak během půlhodiny dostala tyhle křeče. Což mně tehdy jako klukovi utkvělo v hlavě a říkal jsem si: to je zajímavý tyhle alergie, jak to, že ona je nemocná a nikdo ostatní není. A pochopitelně jako první ze tří synů jsem si říkal, že budu následovat ve šlépějích svého otce no a alergie byla první volbou po promoci a par let interní medicíny.

Našim bylo povoleno mě navštívit poprvé, to bylo asi za 11 let po mém příjezdu do Kanady, a to mě mohla navštívit jen maminka. Když otci řekli, že nedostane povolení, tak on se rozhodl, že se nikoho nebude prosit. No, a když maminka přijela, já jsem servíroval malinový džem a za půl hodiny ležela na zemi v křečích – protože v tom džemu byly přidány i jahody, což jsem ovsem nevěděl. Takže ještě v tom věku asi 75 let pořád ty alergie na jahody měla.

Otec byl lékař, tak vždycky u večeře vyprávěl příhody ze svých nočních služeb a podobně, tak nějak mě to začalo zajímat, když jsme jezdili s jedenáctiletkou na kolech na Slovensko (měli jsme družbu s gymplem v Liptovském Mikuláši), tak mně vždycky dali brašnu, že budu zdravotníkem – takže už to byl takový úděl. Ale já jsem velmi rád, že jsem u toho zůstal a že to skutečně můj úděl byl.

Stále vás to baví?

Baví mě to stále a velice, protože je to obor trošku detektivní, musíte zjistit co tomu pacientovi je. Myslel jsem, že to bude mnohem jednodušší teď, předtím než půjdu do penze, že už budu jenom sedět a jeden pacient přijde se sennou rýmou, druhý má astma… ale ono to tak jednoduché není, poněvadž každý den má člověk nějakého pacienta, který má něco jiného, což se neví – anebo už viděl 4 alergology předtím a teď já to mám během půl hodiny rozřešit. Ale medicína mne baví stále a snad člověk občas i nějakým pacientům pomůže.

Jak se vám odcházelo z okupovaného Československa?

V tom 68. roce - Pražské jaro - to bylo velké nadšení pro nás všechny. Já už jsem pracoval, po roku práce v přerovské nemocnici jsem se dostal do Olomouce na fakultní nemocnici přímo na alergologii, a to bylo v době, kdy studenti demonstrovali. Smrkovský mluvil na náměstí.. a dokonce si vzpomínám, můj táta, který teda byl zarytý antikomunista (a trpěl za to celý život), zkrátka on měl nějaké zlato ze své ordinace (možná staré zubní z praxe) a když přišel Dubček do vedení strany, tak to všecko věnoval na zlatý poklad. Protože říkal, takový kdyby byl socialismus, tak to by se mě líbilo, protože nebyla cenzura, lidi mohli jezdit do ciziny. Prostě i on, známý pesimista a antikomunista, si myslel, že najednou se něco děje, co nám může přinést svobodu a lepší život. A pak to všecko skončilo 21. srpna a byl konec.

Jak to probíhalo u vás v rodině?

My jsme byli tři bratři. Tatínek nás zavolal týden po invazi na nedělní oběd do Kroměříže a říkal: „Chlapci, co vy tady ještě doma děláte? Co když se bude opakovat historie a vyvezou nás na Sibiř?“ (jako i to udělali s inteligencí z Estonska, Ukrajiny atd. v minulosti). Já jsem poznamenal, že mám rozdělanou Kanadu a čekám, až začnou létat letadla. Tatínek se chytil za hlavu a říkal: „Já vím, ale co když nezačnou?“ Na štěstí koncem září se dalo odletět.

Můj druhý bratr měl přítelkyni v Praze a říkal, že bude odcházet, ale jeho přítelkyně nechtěla. No a třetí bratr študoval ještě piano na AMU - no a ten musel dokončit školu (jak mu to doporučil známý dirigent Karel Ančerl), dříve než by mohl uvazovat o odchodu z republiky.

Moje manželka s osmnácti měsíční dcerou se dostala do Kanady na pozvání mého šéfa prof. Hanse Selyeho a přijela za mnou koncem listopadu. A to už se hovořilo, že hranice bude zavřená kompletně koncem roku. Tak nám to naštěstí vyšlo.

Takže vás bez problému pustili?

Nebyl žádný problém získat výjezdní doložkou, na úřadech byli ještě přátelští a velmi nápomocni, aby lidé, kteří chtěli odejit tak, mohli učinit co nejdříve.

Můj bratr odešel pár týdnů po mně do Rakouska a ten se dokonce vrátil na Vánoce domů za přítelkyní. Otec skoro dostal infarkt, protože věděl, že to může být velmi obtížné se dostat opět zpět do Rakouska. Mel pravdu, ale nakonec se to bratrovi podařilo - i když bez přítelkyně.

To bylo štěstí! Nestýskalo se vám po domově?

Jo, tak oni, myslím, tu hranici zavřeli koncem ledna. Takže pak už to bylo velmi těžký, to už se nedostal do ciziny skoro nikdo. Tak člověku bylo smutno, jasně, ale v té situaci prekérní to byla jediná možnost, jak se dostat do svobodného světa. A když se to doma zlepší, tak se mohu vrátit, to byla taková myšlenka, protože vlastně nikdo nevěděl, co se bude dít. Já myslím, že jenom lidi, co byli starší a prošli si i Mnichovem a potom únorovým pučem, ti zřejmě viděli, že to lepší nebude, no ale my jsme ještě pořád doufali a byli v euforii.

Ale nikdy jste se nakonec nevrátil…

No když jsem byl potom v Montrealu, tak to už bylo jasný, že se nevrátím. To studentský vízum mi ještě prodloužili o rok, a pak mi napsal můj bývalý šéf v Olomouci: „Krajný, zjistěte tam všechno, co jste dělal ty vědecký práce, budeme to spolu publikovat; a ty holicí strojky a magnetofony si tady taky můžete koupit také“. A to vám mě tak nějak vzalo, že prostě tenhle člověk vůbec (on byl teda zarytý komunista), vůbec nechápe, že člověk by tu nezůstával kvůli holicím strojkům, ale že je to svobodná země! Takže já jsem tehdy vůbec neodpověděl a požádal jsem o azyl.

No a potom za pár roků člověk dostal kanadský občanství. A potom se už vracet nešlo, to bych musel do vězení za nedobrovolné opuštění republiky nebo za to, že jsem se nevrátil. Byl jsem odsouzen na dva roky, kdybych se vrátil. Mým rodičům u soudu řekli, tady máte rozsudek, pošlete to synovi, a hotovo. Také rodičům řekli, že mě nikdy neuvidí, že je nepustí nikdy za hranice. To se potom všechno změnilo, po Helsinských dohodách. Ale já jsem si tehdy říkal, jestli jsem udělal blbost, když jsem odešel, tak když se vrátím, to může být další blbost, a to už pak se nedá změnit. A když tady zůstanu, tak třeba aspoň můžu pomoci bratrovi nebo rodičům.

A co bratr doma, jak to snášel?

Tak bratr doma dokončil AMU a tady v Torontu byl tehdy dirigent místního orchestru Karel Ančerl. Já jsem mu tehdy psal, ještě z Montrealu a ptal se na radu, že bratr studuje piano, jestli by doporučoval, aby odešel do Kanady. Dirigent Ančerl mně odpověděl během několika dnů (přestože jsem ho tehdy ještě osobně neznal), aby můj bratr dokončil AMU v Praze, a když bude skutečně dobrý pianista, tak se ven dostane hrát za jakéhokoliv režimu. A měl pravdu, později jsem se setkával s bratrem tajně na jeho zájezdech po USA.

A nepokusil se nikdy utéct?

Tak on se dost vyšvihl na špičku v jeho mladém věku, a dokonce došlo k několika ironickým situacím, když byl sólistou pražského komorního orchestru, který jezdil často do Ameriky. Když vyplňoval kádrový formulář, napsal tam po pravdě, že jeden bratr žije v Kanadě a druhý bratr v Německu. Pak když si ho předvolali, ptali se ho, zda si dělá legraci, co napsal do formuláře o svých bratrech - že je to docela přísný a vážný formulář. Můj bratr je takový introvert, tak říkal, jako že si legraci nedělá, že to tak je. Oni tomu nechtěli věřit! Tak koumali a říkali, víte co, tak mi vás nejdřív pošleme do Libanonu, a když se z toho Libanonu vrátíte, tak pojedete do Ameriky (plakáty koncertu již byly vytištěny). No, a když se z toho Bejrútu vracel, tak minul spoj ve Frankfurtu a musel tam přespat. Takže nelenil a zavolal bratrovi v Německu a proflámovali tam jednu noc. Jenomže přijel do Prahy o den později a oni už mysleli, že utekl. Nicméně nakonec se to vysvětlilo, takže ho pustili do USA, ale musel podepsat, že se se se mnou nesetká. Když pak přistáli v New Yorku na letišti, tak mu vzali cestovní doklad, aby se třeba nepokusil utéct.

A setkali jste se tedy nakonec?

Hned jako první mně telefonoval odněkud z letiště a měl přesný program, kde budou. Tak jsem vzal rodinu a jeli jsme do Pensylvánie, což bylo nejblíže Torontu. A to bylo jako z doktora Živága. Šli jsme na koncert, ale on měl strach se s námi setkat, takže navrhl se setkat na cestě, daleko od jeho motelu a že jako bude čekat za rohem a naskočí do našeho auta a odjedeme do našeho motelu. Tak to všechno vyšlo a my měli překrásné setkání v našem hotelovém pokoji - a ráno jsme se se smutkem loučili. Dal jsem mu pár knížek z nakladatelství Josefa Škvoreckého 68 Publishers - a muzikanti při dlouhých přejezdech autobusem křížem krážem USA aspoň mohli číst něco pravdivého.

Byla to skvělá parta kluků, tak jsem jim opakovaně vozil od Škvoreckých knížky, aby Jenomže problém byl v tom – to mi pak říkali až po Sametové revoluci – víš, ty jsi nám dal knížky, ale my jsme nevěděli, jak se toho zbavit, když jsme se vraceli domů. Tak někdy jsme je nechali v letadle na záchodě a letuška pak říkala: „Hele pane, vy jste tady zapomněl knížku!“ /smích/

Jaký jste viděl rozdíl mezi životem v okupovaném Československu a v Kanadě?

Mě vždycky fascinovalo, že tady lidi neměli žádný ploty, že ty domečky byly čisté, zahrady před nimi, žádný plot – to je takové ovzduší úplně jiné, takové volné, člověk se cítil úplně jinak. Tak jsem si vždy říkal, proč náš tatínek neodešel z republiky po válce, to by byl pro nás, celou rodinu úplně jiný život. Prostě člověk cítil ve vzduchu tu volnost, to byl velmi silný a hezký pocit.

Máte nějaké vzpomínky z dětství na druhou světovou válku?

No, snad nejranější vzpomínku mám, když jsem byl ještě hodně malý, měl jsem asi čtyři nebo snad jenom dva roky. To najednou byla uprostřed noci siréna, že budou bombardovat, a tehdy mě rodiče zapomněli spát ve druhém patře a sami šli do krytu. A pak maminka říká, „kde je Miloš?“ Tak otec s hrůzou pro mě utíkal nahoru a donesl mě do toho našeho sklepa, kde jsme se ukrývali.

No, a pak si taky pamatuju, jak nosili zraněné vojáky otcovi do ordinace (otec měl ordinaci v přízemí našeho domu). My jsme měli takové železné pláty před okny do sklepa, jako ochranu před kulkami. A když tam čas od času někdo zabouchal, otec zřejmě uvazoval, zda má otevřít nebo ne. Ale maminka říká, „Miloši, (otec se také jmenoval Miloš) vždyť ty musíš otevřít! Oni říkají, že mají zraněného vojáka!“ No a tak je vždycky přinesli na nosítkách, někdy trčela dolů noha, jindy z nich tekla krev…

A velice jasně si pamatuju, když pak odcházeli Němci a polili zámek v Kroměříži benzinem a věž zapálili. To jsem měl taky asi čtyři roky. Naši mě tehdy vzbudili asi ve čtyři hodiny ráno a říkali, „to nikdy nezapomeneš, za celej život, když to teď uvidíš.“ A měli pravdu. Nikdy jsem nezapomněl.

Jak jste potom zpětně vnímal tu invazi?

Invaze byla další šok, že. To kolega tehdy volal manželce: „už jsou tady”. Bylo asi pět hodin ráno a nikdo tomu nechtěl věřit. Můj šéf byl tehdy na dovolené a já jsem musel do práce, poněvadž byli pacienti a pracovalo se jak vždycky. Ale byl to hrozný šok.

Nikdy taky nezapomenu, že po invazi jsme měli takovou schůzi doktorů ještě v olomoucké nemocnici, a tam byl nějaký profesor neurologie Hrbek, on byl potom i ministrem zdravotnictví. A to nikdo nevěděl, že on je takový zarytý komunista. A on vykládal, že teďka to půjde všecko do starých mezí a kolegové se ho ptali: „a pane profesore, to myslíte, že budou i prověrky, že se bude propouštět z práce nebo i zavírat?“ A on říkal, ano, prověrky budou, a kdo nesouhlasil s invazí, bude zavřený nebo ztratí zaměstnání. A teď se všichni do něho pustili – ale on měl bohužel pravdu. On měl pravdu. On měl odvahu o tom mluvit a to bylo ještě v srpnu, přímo po invazi. On se hodně mstil lidem, kteří byli na straně Dubčeka.

Jak byste popsal svůj vztah k hudbě?

No, to je zajímavý námět. Já jsem hrál zamlada na housle dost dlouho, ale poslouchal jsem v rádiu nebo z desek většinou jenom šlágry, ale tady mně vám ta klasická hudba, chyběla - Novosvětská, Má Vlast. Byl to takový sentimentální, nostalgický pocit. A tak mi rodiče sem posílali desky, takže jsem měl velkou škálu desek, no a to mne nějak tak přivedlo ke koncertům a k opeře, kromě toho studia medicíny v angličtině, ten… smutek.

Vydržela vám hra na housle dosud?

Já jsem měl na housle soukromé lekce v Kroměříži a hrál jsem až do maturity. Bratr chodil na konzervatoř a odtamtud si ho potom vyhmátli na AMU. No a já jsem si vlastně pak vzal i housle do Kanady. V Montrealu jsem měl kolegu Japonce, který zase hrál na piano. No tak jsme to dali dohromady a hráli spolu většinou po víkendech, dokonce jsem mel noty Dvořákovy Sonatiny op. 100, kterou on se bezvadně naučil. Ale on po roce odjel a to byl konec mé hudební kariéry /smích/. A pak už na to nikdy nebyl čas, studium, pak rodina, pak vlastni lékařská praxe a jiné zájmy. Ale u koncertu a poslechu klasické hudby jsem zůstal.

A jak přišly na svět vaše koncerty Nocturny ve městě?

Ty koncerty začaly později. To jako doktor jsem jel poprvé s Kanadskou symfonií do Evropy, v roce 1974. A to bylo moc zajímavé, byl jsem skoro na každém jejich vystoupení (naštěstí nejeli do Česka). A to mě trošku přivedlo k Torontskému symfonickému orchestru, kde jsem si našel hodně kamarádů.

No a k té myšlence koncertů mě dovedlo, že asi před 19 lety tady Petr Dvorský zpíval Jeníka v Prodané nevěstě a potom s paní Rýdlovou, profesorkou hudby, měli takový sedánek na Masaryktownu v restauraci Praha. Ona hrála na piano a on zpíval. Bylo skoro plno a já jsem si říkal: „Co kdyby se tyhle večery dělaly pravidelně, aby se Češi scházeli a poslouchali krásnou hudbu a přitom si mohli dát večeři. Že by to snad semknulo naši českou komunitu ještě vice.

No, tak jsem s tímhle návrhem šel napřed za editorku Nového Domova, Věrou Rollerovou, která mi řekla: „Zkus jít za Trávníčkem, to byl předseda MMI.“ (Masaryk Memorial Institute). No a to byl takový starší pán, který mě vyslechl – já jsem jako nemluvil o financích, ale on řekl, „no, kdybyste tak na tom prodělal ten první rok, tak nějakou tu stovku bychom vám na to přispěli.“ Což znělo trošku optimisticky, ale je fakt, že jsme to rozjeli. A já myslím, že dokonce Věra Rollerová vymyslela to jméno Nocturna.

A od té doby už to držíte osmnáct let!

No, první rok jsme měli jenom 5 koncertů, ale chodili lidé! Bylo to občas vyprodané, tak jsem si říkal, to je fajn, to zkusíme druhý rok. A tehdy za mnou přišel jeden pacient a říká: „Pane doktore, vy děláte skvělou práci s těmi koncerty, ale ta brožura, to máte nacyklostylovaný – já jsem tiskař, já vám vytisknu pořádnou brožuru – zadarmo!“ A od té doby mi každý rok tiskne programy, což je obrovská pomoc. A Láďa Soudek nám dělá website, tiskne téměř umělecké pozvánky a dělá to skvěle. Mám tam velkou návštěvnost, takže to snad přiláká vždycky i pár lidí z torontské veřejnosti.

No a teď plánujeme příští sezonu, což bude k příležitosti třiceti let od pádu berlínské zdi a pádu komunismu, takže pořád je, na co se těšit.

Pozn. Generální konzulát České republiky v Torontu prostřednictvím rozhovorů přibližuje zajímavé české příběhy a osudy českých krajanů v Kanadě. Rozhovory neprocházejí redakčními úpravami a nevyjadřují stanovisko Generálního konzulátu. Rozhovor s Milošem Krajným vedla Hana Burešová v roce 2019.