Víkendář: Jak zvýšit dlouhodobou hodnotu firmy a neohrozit blahobyt akcionářů?

Co se kapitalismus může naučit od Jensena a Mecklinga? Alex Edmans je profesorem financí na London Business School a na stránkách ProMarket právě přemítá o tom, co Michael Jensen a William Meckling v roce 1976 skutečně psali v „nejcitovanějším akademickém článku všech dob“. Ten se zabýval teorií firmy, maximalizací zisků a zejména vztahem mezi akcionáři a managementem firem (viz zde). Edmans tvrdí, že článek bývá často kritizován, ale jeho autoři ve skutečnosti psali a mínili něco jiného, než jim bývá připisováno.

Zmíněný článek bývá podle ekonoma konkrétně viněn z toho, že podporuje špatné nastavení odměn managementu společnosti tak, že ten sleduje hlavně krátkodobé zisky. Nebo krátkodobý růst cen akcií. Stejně tak bývá spojován s nadměrným zadlužováním firem a například Forbes psal o tom, že Jensen a jeho kolega dali „firmám licenci“ na sledování bezohledných zájmů napříč celou společností.

Někteří pak tvrdí, že je nutné radikálně reformovat kapitalismus a odklonit se od myšlenek, s jakými přichází Jensen a jemu podobní. Ony reformy by měly zahrnovat kroky, jako je změna právní zodpovědnosti vedení firem, zavedení dvojího druhu akcií, kdy by akcionáři stojící mimo společnost měli omezená hlasovací práva, či větší prosazování zaměstnanců do dozorčích rad firem.

Edmans před časem psal na ProMarket o tom, že je velmi jednoduché dezinterpretovat názory na fungování firemního sektoru, které zastával Milton Friedman. A nyní to samé tvrdí o Jensenovi a Mecklingovi. Ti ve svých úvahách nehovořili jen o maximalizaci hodnoty pro akcionáře, ale o maximalizaci jeho celkového blahobytu. Příkladem tohoto konceptu je vlastník firmy, který je zároveň jejím ředitelem. A ze své pozice těží nejen po finanční stránce, ale i z řady jiných důvodů, včetně uspokojení ze své práce či třeba charitativní činnosti, kterou mu firma umožňuje.

Jensen na rozdíl od Friedmana tvrdil, že firmy mohou v řadě oblastí, které stojí mimo rámec jejich jádrové činnosti, fungovat efektivněji než jejich vlastníci. Jinak řečeno, mají tu komparativní výhodu. Příkladem může být starost a péče o zaměstnance, která je efektivnější, než kdyby z nich firma ždímala maximum a následně přispívala na činnost odborů. Podle Jensena pak bude vlastník společnosti volit někde mezi samotnou maximalizací hodnoty firmy a nefinančními přínosy, které mu toto vlastnictví přináší.

Komplikace nastávají ve chvíli, kdy se oddělují role vlastníka a manažera. Vznikají takzvané „agency costs“, tedy náklady spojené s tímto oddělením. Typickým příkladem těchto nákladů jsou ztráty vzniklé tím, že ředitel společnosti se může starat zejména o to, aby měl klid, nebo o krátkodobý vývoj cen akcií firmy tak, aby dostal co největší roční odměny. Edmans k tomu ovšem na základě práce Jensena dodává, že jádrem věci není to, zda vedení firmy maximalizuje jen její hodnotu, ale zda maximalizuje celkový blahobyt akcionářů tak, jak o něm bylo psáno výše.

Ekonom varuje před tím, abychom se vzdávali „kapitalismu akcionářů“ a snažili se přijít k nějakému „kapitalismu všech zúčastněných stran“. Ten by podle něj mohl skončit u „manažerského kapitalismu“, protože by s sebou v konečném důsledku nesl menší dohled nad managementem. Ten by plně v duchu práce Jensena mohl sledovat jiné cíle než ty, které jsou v souladu s blahobytem akcionářů, a zahrnujícím cíle jdoucí nad rámec prosté maximalizace hodnoty firmy. Jinak řečeno, tyto cíle jsou tak naplňovány nejlépe ne oslabováním pozice vlastníků společnosti, ale naopak jejím posilováním, míní Edmans.

Zdroj: ProMarket