Jak dlouho ještě budou sazby u nuly? Dříve stály i za kolonialismem

Po finanční krizi jsem se domníval, že sazby zase půjdou nahoru, ale lidé jako Larry Summers správně tvrdili, že k tomu nedojde. Pro Bloomberg Finance to uvedl známý ekonomický historik Niall Ferguson z Hoover Institution. Podle něj má Summers „hezký rámec“, na jehož základě predikuje pokračování období nízkých sazeb. Tímto rámcem se myslí takzvaná dlouhodobá stagnace (secular stagnation), která hovoří o faktorech, jako je demografický vývoj či nadměrné úspory. A právě ty Ferguson vyzdvihl jako hlavní příčinu nízkých sazeb, které nacházíme v řadě zemí a ekonomik. K tomu ale historik dodal, že „nic netrvá věčně“.

Co by se tedy muselo stát, abychom se po dlouhých letech opět dostali do prostředí, ve kterém se sazby a výnosy vládních obligací pohybují na vyšších úrovních? Larry Summers Fergusonovi odpověděl, že pohled na trhy naznačuje, že podle nich současné období jen tak neskončí a on sám si netroufá odhadovat, kdy k tomu dojde. Přesvědčen je ale podle svých slov o tom, že inflace nyní není hrozbou. A monetární politika už podle ekonoma nemůže dělat výrazně více než doposud, aby pomohla ekonomice k oživení. Její role je zřejmá v krizových situacích, kdy panuje nedostatek likvidity. Potom už ale nemůže „tlačit na provaz“ a dotlačit hospodářství k oživení.

Malý prostor pro další efektivní monetární stimulaci znamená, že by měla být mnohem aktivnější vláda a fiskální stimulace. K tomu podle Summerse může dojít ke změnám regulace, která podpoří spotřebu, a v neposlední řadě by měl být posílen systém sociální podpory. Takový krok by mimo jiné vedl k tomu, že domácnosti by tolik nezvyšovaly vlastní úspory ve snaze zajistit se proti nejisté budoucnosti. Ve výsledku by tedy došlo opět k posílení spotřeby. V neposlední řadě se nabízí investice v oblasti životního prostředí.

Summers se domnívá, že se nyní pohybujeme v situaci, na kterou nejsme vůbec zvyklí. Obvyklý pohled na dění v ekonomice totiž doposud kladl důraz na inflační rizika či třeba na možnost, že vládní dluhy vytlačí z trhu s kapitálem soukromý sektor. Nyní ale řešíme, jak zpět do ekonomiky absorbovat plánované úspory a „konstruktivně je rozpohybovat“. Politika centrálních bank to nevyřeší.

Ekonom zmínil, že na počátku dvacátého století a pár desetiletí předtím byla v podobné situaci Velká Británie. I tam totiž panoval převis nabídky úspor nad poptávkou po nich – v zemi nebyl dostatek investičních příležitostí, které by úspory absorbovaly. Tato situace tak přispěla ke koloniální expanzi země, která umožnila posílat úspory do zahraničí, kde se nabízely produktivnější investiční příležitosti. Podle Summerse vidíme obdobu tohoto jevu i nyní u Číny a jejího projektu Nové hedvábné stezky. Také v tomto případě jde o absorpci domácích úspor.

Ferguson poukázal na závěr rozhovoru na to, že známým deflačním obdobím jsou pravděpodobně třicátá léta minulého století, která ale podle něj nelze použít jako nejlepší přirovnání k tomu, co se ve světové ekonomice děje dnes. Lepší může být období zhruba mezi lety 1870–1900 a tento i následný vývoj podle historika dávají za pravdu Keynesovým teoriím zaměřujícím se na nadměrné úspory a nedostatečnou poptávku.

Zdroj: Bloomberg Markets