Víkendář: „Žít a nechat žít“ pro Čínu a Spojené státy

Eric Hobsbawm hovořil o takzvaném krátkém dvacátém století. To podle jeho konceptu skončilo v roce 1989, když Spojené státy zvítězily ve studené válce. Ekonom a historik Adam Tooze to připomíná na stránkách London Review of Books s tím, že dnes Spojené státy čelí „mocné a asertivní Číně“. V roce 2001 panoval ve Spojených státech názor, že po vstupu Číny do Světové obchodní organizace se z ní stane zodpovědný člen globálního systému. Dvacet let poté jsou Spojené státy a Čína propojeny pevnými obchodními a investičními vazbami, ale také mezi nimi vznikl konflikt a prezident Trump hovoří o tom, že jeho země se musí od Číny odtrhnout.

Tooze míní, že Američané začali svůj přístup k Číně přehodnocovat již před deseti lety. Současný prezident Spojených států ale tvrdí, že dřívější vlády se nechaly Čínou obalamutit. Mírnější verze tohoto příběhu hovoří o tom, že Clintonova vláda se příliš spoléhala na tezi, podle které růst čínské ekonomiky přinese liberalizaci, vládu práva a demokracii. Jenže „komunistický režim se držel své cesty a tuto logiku dal stranou“. Tooze ovšem tvrdí, že skutečnost byla ještě jiná. Američtí vyjednavači a politici nebyli ani naivní, ani nepropadli mylné ideologii. Klíčové bylo v celé věci to, čí zájmy ve skutečnosti prosazovali. Podle ekonoma to byly zejména zájmy velkých korporací. Firmy jako Boeing, GE či Pepsi a banky jako Goldman Sachs, Morgan Stanley a JP Morgan chtěly nové trhy a vláda jim šla na ruku.

Jak politici, tak korporace ale podle Toozeho „podcenili kapacitu čínského režimu udržet si kontrolu“. Peking tak chladně poukazuje třeba na to, že firmy jako Boeing nebo GM v zemi investovat nemusely, nikdo je nenutil. Američtí vyjednavači se tak rok co rok vraceli s nepořízenou, když se snažili omezit možnosti čínských firem získat americké technologie a know-how. A když se snažili o zvýšení transparentnosti a bezpečnosti. Trumpovi „obchodní válečníci“ dnes tvrdí, že čínská politika a nástroje, které využívá v konkurenčním boji, „dělají z obchodní politiky tak, jak ji chápe Světová obchodní organizace,“ nesmysl. Klíčem pro úspěch Číny je totiž „složitost a nejasnosti“. Příkladem může být například podpora výroby pneumatik, která jde od záruk centrální vlády i místních vlád přes daňové zvýhodnění, dotované pozemky, levnou elektrickou energii až po dotované úvěry.

Čínský režim se může podle Toozeho opírat o dlouhodobý růst příjmů a bohatství v zemi. V poslední době je ale třeba „jemnějšího přístupu“, což je patrné na tom, že Peking nechal posilovat měnový kurz, dochází k prudkému růstu mezd. Ohledně současných obchodních tenzí se pak Tooze ptá, zda jsou skutečně o obchodu nebo o něčem jiném. Jinak řečeno, i kdyby Čína povolila a provedla významné změny ve své ekonomice, byli by Američané spokojení? Tooze tvrdí, že v sázce jsou nyní zejména technologie a národní bezpečnost.

Hovoří se dokonce o nové studené válce, ale ekonom tvrdí, že tento koncept může být pro některé Američany přitažlivý zejména proto, že „si myslí, že pamatují, jak skončila ta první“. Jenže podle Toozeho mohou zapomínat třeba na to, že Asie byla v té době pro USA spíše debaklem a Sovětský svaz se podařilo porazit do značné míry proto, že Spojené státy proti němu dokázaly stavět i Čínu. Chybou je nakonec podle ekonoma vlastně představa, že studená válka skončila nějakým vítězstvím Západu. Čínský režim je nyní pevně rozhodnutý udržet si svou moc a ještě ji zvyšovat a podle Toozeho je tak správné, že ani americký prezident nehovoří o tom, že by tento režim měl doznat změn.

Otázkou tak je, „jak rychle jsme schopni dosáhnout dlouhodobé koexistence s režimem, který se radikálně odlišuje od toho našeho,“ píše Tooze. Jinak řečeno, jak rychle jsme schopni dosáhnout postoje „žít a nechat žít“. Bez toho, abychom přemítali o triumfech Západu, konvergenci k západním hodnotám a podobných konceptech.

Zdroj: London Review of Books