V mediálním prostoru a na sociálních sítích se s tím, jak už relativně dlouho trvají různá restriktivní opatření, šíří především ty zlehčující názory. Je to logické. Vlády většiny států postižených pandemií přistoupily k razantním omezením, a tak jde i o jakýsi projev nesouhlasu s jejich počínáním. Pokud by tomu bylo naopak, tak by sociální sítě pro změnu žily kritikou jejich benevolence. Ale nechme úvah „co by kdyby“ a zamysleme se nad názory, které se reálně objevují. Tedy nad těmi, které mají tendenci problém bagatelizovat.
Jde o typické případy toho, co lze nazvat „hledání odpovědí s klapkami na očích“. Tedy situací, kdy sice člověk uvažuje zdánlivě logicky, ale zapomene se přitom dívat napravo nalevo a unikají mu tak další důležitá fakta. Což by nebylo ještě to nejhorší. Takto vytvořené závěry se však stávají podkladem pro další úvahy typu „je to vlastně celé jedna velká mediální bublina“, které pak zastánci spikleneckých teorií ještě vylepšují tím, že cílem je zasít v lidech strach, a tím pádem ovládnout buď Českou republiku nebo rovnou celý svět. Čímž je dle mého soudu prokázáno především to, že u některých lidí koronavirus nezasahuje jejich dýchací ústrojí, ale vráží se jim do hlavy…
Příkladem takové bagatelizace koronavirové epidemie je porovnávání počtu jejích obětí se zemřelými na jinou diagnózu, nebo s úmrtími z jiné příčiny. Obzvláště „oblíbené“ jsou z tohoto úhlu pohledu rakovina, chřipka a autonehody. Jde však o srovnávání nesrovnatelného. Nebezpečnost koronavirové epidemie totiž nespočívá v tom, že by došlo k velkým obětem na životech, ale že počet nemocných s vážným průběhem choroby skokově narůstá a má potenciál způsobit kolaps zdravotního systému a následné ochromení společnosti. Což nedokáže ani rakovina, ani „běžná“ chřipka. A srovnání s automobilovými nehodami? To už je úplně scestné. Nerespektuje totiž fakt, že v tomto případě má každý člověk významně více možností svým chováním eliminovat riziko, že se stane její obětí než u infekčního onemocnění.
Ale jsou tu i tvrzení, která jsou sice z teoretického pohledu správná a relevantní, ovšem z toho praktického v podstatě o ničem. Jako například to, že „na konavirus se neumírá, ale umírá se s koronavirem“. Jinak řečeno, že drtivá většina jeho obětí zemře proto, že mají i jiné nemoci a koronavirus je jen „poslední kapkou“. Což asi málokdo zpochybňuje a je to nepochybně důležitý poznatek pro vědce a pro lékaře. Pomáhá jim totiž při hledání účinné metody, jak s ním bojovat. Ale jaký přínos má tato informace pro nás ostatní? Naprosto žádný. Je to totiž to samé, jako tvrdit, že se neumírá „na kouření“, ale „na nemoci vyvolané, nebo zhoršené kouřením“. Což je sice také věcně správné, ovšem na tom, že kouřením člověk svému zdraví dvakrát nepomáhá, nemění vůbec nic. Stejně jako je úplně jedno, jestli někdo zemřel „na koronavirus“, nebo „s koronavirem“. Příčinná souvislost mezi nákazou a smrtí se tím totiž nemění.
Kdepak. Dohady o tom, na co přesně lidé umírají a jestli je jich víc, nebo míň než z jiné příčiny, jsou úplně jalové. Nemíří totiž na „jádro pudla“ a nejde tak o nic jiného než o pouhá rétorická cvičení. To ovšem neznamená, že v souvislosti s koronavirem neexistují i mnohem smysluplnější otázky. Jedna je dle mého soudu dokonce naprosto zásadní. A je jen příznačné, že se jí málokdo věnuje. Je totiž hodně složitá a hledání odpovědi na ni vyžaduje výrazně víc fištrónu než jen umět najít dvě čísla na webu. Zní totiž: „Jak se naučit s koronavirem žít?“ Tím se zabývejme a to řešme!
Přeji pevné zdraví všem.
Tento článek nevyjadřuje názor společnosti Creasoft.
Kateřina Lhotská
vedoucí odděle ní analýz a finančních produktů, Creasoft s.r.o.
člen Finanční akademie Zlaté koruny
stříbrná blogerka v kategorii Nováček roku 2018 serveru iDNES
RSS
Přebírání zpráv
