Samarina: Kam přivedly pokrizové roky centrální bankovnictví?

Kam se od poslední finanční krize posunulo centrální bankovnictví? Ucelený průzkum provedli Anna Samarina a Nikos Apokoritis z De Nederlandsche Bank a jeho výsledky zveřejňují na stránkách VoxEU. Sledovali činnost a kroky čtrnácti centrálních bank a poukazují na to, že ke změnám došlo už v samotné oblasti inflačního cíle. Většina centrálních bank jej sice ponechala, ale některé z nich cíl zúžily, většinou ve snaze o lepší ukotvení inflačních očekávání a snížení nejistoty.

Tři centrální banky také snížily centrum inflačního cíle z 3 % na 2 % (Česká republika a Jižní Korea) a z 2,5 % na 2 % (Norsko). „Očekávaly totiž snížení budoucí inflace mimo jiné kvůli domácím strukturálním faktorům, klesajícímu cenovému trendu u obchodovaných komodit a posilování domácích měn,“ zmiňují ekonomové. Většina centrálních bank pak podle jejich zjištění formuluje svůj cíl i nadále symetricky, což znamená, že posuzují stejně jak odchylku směrem nahoru, tak dolů.

Výjimkou jsou Bank of Japan a ECB. Bank of Japan se kvůli nízké dlouhodobé inflaci zavázala, že přestřelí svého 2% cíle a po nějakou dobu tuto úroveň udrží. ECB má za cíl udržet inflaci pod 2 %, ale blízko této úrovně. Chce se vyhnout dlouhodobě vyšší i nižší inflaci. Její reakce na inflační a dezinflační šoky mohou být podle ekonomů vnímány jako asymetrické vnímání inflačního cíle, kdy je jeho přestřelení považováno za horší než jeho podstřelení.

Mandáty centrálních bank se v pokrizových letech povětšinou neměnily, výjimkou je Nový Zéland, kde má od dubna 2019 centrální banka za cíl jak cenovou stabilitu, tak dosažení plné (maximální udržitelné) zaměstnanosti. Finanční stabilita se formálním cílem centrálních bank nestala, i když se o tom často diskutovalo. Jedním z nekonvenčních nástrojů monetární politiky se pak stala takzvaná „forward guidance“, tedy závazek týkající se budoucí politiky centrální banky. Ten může být obecně časově neohraničený, ohraničený či podmíněný určitým vývojem. Tento nástroj v pokrizových letech využilo sedm ze čtrnácti sledovaných bank a u všech byl podmíněn vývojem cenové stability. V následujícím grafu vidíme jejich přehled s tím, že žlutě je vyznačen závazek časově podmíněný, zeleně nepodmíněný a červeně závazek závislý na konkrétním vývoji. Modré pole pak u ECB vyznačuje kombinaci těchto typů:


Rozvahy centrálních bank významně ovlivnily programy kvantitativního uvolňování a poskytování likvidity. V roce 2007 tvořily rozvahy centrálních bank 16,3 % HDP, v roce 2018 to podle ekonomů bylo již 38,4 %. Šlo většinou o důsledek kroků, které „jsou považovány za přechodná řešení přijatá kvůli extrémním okolnostem“. Nicméně „teprve se uvidí, nakolik půjde o permanentní nástroj používaný v rámci monetární politiky“.

Je tedy zřejmé, že žádná z centrálních bank neopustila základní rámec svého fungování, nicméně některé z nich intenzivně pracují na změnách vlastní politiky. Fed zpracovává analýzu svých kroků a k tomu samému se chystá ECB. Týká se to zejména cíle cenové stability, kdy někteří ekonomové navrhují alternativní přístup včetně cílení cenové úrovně namísto inflace. Podle autorů článku pak současný rámec dostatečně nereaguje na dlouhodobě nízkou inflaci. Někteří navrhují zvýšenou flexibilitu, ale dosavadní trend jde spíše proti.

Zdroj: VoxEU