Globálně se zatahuje, nejlepší čas na změnu možná za námi

Mezinárodní měnový fond v posledních dvou dnech zveřejnil dvě analýzy, které se zajímavým způsobem doplňují. První z nich se týká současného vývoje v globální ekonomice. Druhá se pak zaměřuje na strukturální reformy a optimální dobu jejich načasování.

Fond snížil odhad letošního růstu globálního hospodářství na 3 %. Hovoří o synchronizovaném celosvětovém zpomalení a stojí za poznámku, že to není zase tak dávno, co se hovořilo o synchronizovaném globálním růstu. Zdá se tedy, že globální ekonomika se stále více pohybuje jako jeden muž. Tedy spíše žena. Mezi hlavní příčiny současné situace řadí MMF mnohokrát skloňované obchodní tenze, k tomu přidává strukturální brzdy, jako je nízké tempo růstu produktivity a demografický vývoj.

MMF mimo jiné poukazuje na to, že zatímco průmysl a výrobní sektor čelí útlumu, služby si celosvětově vedou dobře a to pomáhá držet nahoře zaměstnanost a tempo růstu mezd. Což se následně projevuje na spotřebě. A pozornost bychom také měli věnovat tomu, že podle fondu se vyspělé země poklesem svého tempa růstu pohybují směrem ke svému potenciálu. Nehovoříme tu tedy o tom, že by se propadaly někam, kde by byly výrazným způsobem nevyužity jejich zdroje. Jde o proces, který vrací hospodářství na udržitelnější úrovně s ohledem na to, co jsou schopny dlouhodoběji utáhnout. Jinak řečeno, pokud bychom chtěli více, musíme posouvat nabídkovou stranu ekonomiky. Čímž se dostáváme ke studii druhé.

Posouvat nabídkovou stranu ekonomiky často znamená provádět reformy – odstraňovat překážky konkurenci, snižovat, či asi lépe řečeno zefektivnit regulaci, nebo třeba zefektivnit fungování trhu práce. Druhá studie z dílny MMF se pak zaměřuje na to, kdy je nejlepší takové reformy provádět. Jejich úspěšná implementace totiž sice přináší dlouhodobé ovoce, krátkodobě jde ovšem nejednou o proces, který je bolestivý. Což obratem znamená, že politikům se do nich nemusí moc chtít i v případě, že jsou vyloženě nutné. Lehce se totiž může stát, že body sesbírá někdo jiný.

Tento poměrně známý proces mimo jiné ukazuje, že volič není vyloženě racionální druh. V podstatě totiž říkáme, že si spojí vždy jen to, co zrovna vidí před sebou – ekonomika si vede zrovna takhle, tudíž za to může zrovna tahle vláda. Co bylo předtím, bude potom, či by bylo potom bez potřebných změn jej a jí moc nezajímá. MMF v podstatě potvrzuje, že reformy nesou své politické náklady, ale dodává, že obrázek přece jen není tak černobílý. Konkrétně tvrdí, že vlády by měly reformy provádět co nejdříve po volbách a musí brát do úvahy dopad na příjmy lidí. Případně na něj reagovat dobrou komunikací s veřejností, či jinými vhodnými kroky. V neposlední řadě pak MMF tvrdí to, co zní intuitivně: Reformy je nejlepší provádět v době, kdy se ekonomice vede dobře.

Čímž se zase vracíme k tomu, co bylo zmíněno výše – pokud se světová ekonomika noří do synchoronizovaného útlumu, nejlepší čas na reformy je za námi. Celkově je to pak téma dobře popisované oním příkladem s opravou střechy: Tu je totiž nejlépe opravovat za slunečného počasí. Jenže my máme tu tendenci si za slunečného počasí říkat, že tu opravu vlastně nepotřebujeme. A přikročíme k ní tudíž ve chvíli, kdy už skutečně teče do bot. Tak alespoň takhle znání všem politikům a voličům, kteří mají tu odvahu vymanit se z tohoto cyklu.