Každý malý stát se vždy stane velkým státem

Zatímco někteří libertariáni odmítají stát úplně se vším všudy a chtějí ho nahradit volným trhem (anarchokapitalisté), jsou tací, kteří jsou zastánci takzvaně minimálního státu (minarchisté). V pojetí minarchistů by stát měl plnit základní úlohy jako je bezpečnost, což je armáda, policie a podobné instituce. Ty podle nich nelze provozovat tržně, ale je nutné je řídit centrálně. Vše ostatní už by mělo být státem zcela nedotknutelné.

Díky tomu jsou anarchokapitalisté a minarchisté ve sporu, jelikož anarchokapitalisté si myslí, že i armáda či policie může (a měla by být) být zcela tržní.

Ale anarchokapitalisté také nechtějí minimální stát jednoduše proto, že každý minimální stát se dříve či později stane velkým státem.

A cože přesně je ten velký stát zač? Na to bych rád dal odpověď v následujícím textu.

Slovem velký stát je myšlena míra toho, jakou pravomoc centrální autorita v místě svého působení má, což znamená celou řadu různých věcí. Pod pojmem velký stát si lidé obvykle představí nějakou totalitu orwellovského typu, což je něco, s čím bych i klidně mohl souhlasit, jelikož ta představa dává smysl. Nicméně ne každý velký stát musí být jako z knih Orwella, jelikož státy (či jejich unie) se v mnoha ohledech liší.

Rád bych také dodal, že velikost státu je spíše pocitová věc, což znamená, že neexistují žádné jednotky, ve kterých se velikost státu měří, a neexistuje exaktní hodnota, od kdy stát začíná být velikým. Ale platí, že čím je stát větší, tím více lidí cítí, jak po nich šlape.

Abych popsal, co velký stát dělá velkým státem, rozdělíme si raději jednotlivé oblasti do několika kategorií:

1) Velký stát zasahuje do téměř každé oblasti našich životů

Vše, co děláme, děláme pod taktovkou státu. Už naše narození je byrokratický proces, ve kterém nás rodiče musí nahlásit na matrice, včetně jména, data narození, bydliště a tak dále. Byrokracii provází tím pádem i naše smrt.

O všem, co děláme, musí stát vědět. Nemůžu jen tak koupit dům, aniž bych to nahlásil úřadům. Nemůžu si jen tak něco postavit na své zahradě bez povolení. Nemůžu si jen tak vlastnit psa, ale musí být nahlášen obci, přičemž jsem povinen z něj odvádět poplatky a brzy bude nutné mít čip.

Postupně se všechno, co děláme, vejde do třech kategorii:

1) je to zakázané
2) je to dovolené, ale člověk na to musí mít povolení, což znamená vyřízení si nějakého papíru
3) je to dovoleno, ale člověk to musí ohlásit úřadu, aby o tom stát věděl. Život se tak stává kafkovsko–owerllovsým byrokratickým peklem.

S tím souvisí i druhý bod.

2) Velký stát šmíruje své občany

Státu se musí vše hlásit. Kde bydlíme, kolik vyděláváme peněz, kolik z něj odvádíme daní, jaké máme další vedlejší příjmy, jaké vlastníme nemovitosti, jaká máme zvířata, kolik máme aut, kde se momentálně pohybujeme, s kým a co tam děláme. A také komu a kdy voláme, jaké webové stránky navštěvujeme, jaké zastáváme politické názory, k jakým spolkům a organizacím patříme. A tak dále.

Buď se tyhle věci musí povinně hlásit (daňové přiznání, EET), nebo jsou tím povinni druzí (poskytovatelé internetu si musí zálohovat historii svých uživatelů a v případě potřeby je státu poskytnout). Zbytek si dovede zjistit sám (všudypřítomné kamery, odposlechy, různé databáze a registry).

Zapomeňte na velkého bratra Google, stát v míře šmírování vítězí na celé čáře.

3) Velký stát má hodně úřadů

Čím více úřadů, tím větší stát. Kdyby se dnes vynalezly teleporty, nejdříve by v jejich používání zavládla anarchie, což je dáno tím, že stát reaguje pomalu a vždy mu trvá, než si uvědomí existenci nové technologie (viz třeba u internetu zaspal nějakou dobu…), pak ale zavede první zákony, které popíšou, co to teleport je, jak se může používat, jak se nemůže používat, jak se může vyrábět, jak se nemůže vyrábět…

Ale to nestačí, je nutné také zřídit úřad, který bude na teleporty dohlížet, což znamená, že zaměstná další úředníky a vynaloží další náklady na provoz. Není divu, že pak reálně existují různé úřady jako je Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, Národní ústav lidové kultury, OSA, Divadelní ústav, CERMAT, Český telekomunikační úřad a tak dále a tak dále.

4) Velký stát stojí spoustu peněz

Pochopitelně nic není zadarmo, takže tu obrovskou armádu státních úředníků, úřadů a jejich činností musí někdo zaplatit. Čím větší stát, tím více lidé odevzdají peněz v podobě daní. To znamená, že se zaplatí více procent a/nebo přibude úkonů, ze kterých se odvádí daň. Namátkou: DPH, daň z dědictví, daň z restitucí a mnoho, mnoho dalších daní.

Volný trh naštěstí dokáže generovat takové bohatství, že dovedeme živit i celý stát, tedy obrovskou armádu lidí, kteří žádné bohatství nevytváří. Jenže to nejde navždy a jednou se tohle celé rozpadne. Socialistům vždy dojdou cizí peníze. A pak to přijde – finanční krize, kolaps ekonomiky, hyperinflace, lidé nemají co jíst… Dále viz Venezuela.

5) Velký stát má enormní podporu lidí

Představte si, že máte souseda, který zcela v rozporu se zákonem pěstuje marihuanu. Velký stát by byl ničím, kdyby neměl podporu svých občanů. A protože vám se naprosto hnusí představa, že někdo porušuje zákon, jako správný občan vezmete telefon a ihned souseda napráskáte policii, která ho za jeho nebezpečný zločin – pěstování rostliny – zavře do vězení.

Nebo možnost B - prostě nad tím mávnete rukou, protože je vám to jedno, a necháte souseda být.

Který druh myšlení lidé musí mít, aby stát byl velkým a mocným? Odpověď je zřejmá.

Tenhle ten „mindset“ je poslední záchranou před velkým státem. Je fuk, kolik je byrokracie, zákazů, příkazů a oblastí šmírovaných. Nebo kolik má úřadů a sežere peněz. Dokud lidé drží při sobě, stát je bezmocný. Problém nastává tehdy, když někteří začnou sloužit režimu, práskat druhé a podrážet kamarády. To se ostatně děje v každé totalitě – v nacistickém Německu lidé práskali Židy gestapu, v socialismu se zase práskali odpůrci režimu STBákům. Naštěstí ale také lidé drželi při sobě, což se mohlo jevit beznadějné, nicméně z dlouhodobého hlediska to byl nacismus a socialismus, co se stalo (částečně) minulostí.

Tak, to bylo pět příkladů toho, co stát dělá velkým státem. Není to úplný seznam a vždy je možné najít další atributy velkého státu. Mimochodem, pokud jste měli pocit, že se místy jednalo spíše o ilustrační příklady, ale jindy jsem najednou popisoval to, co známe z našeho běžného života až moc dobře, tak není to náhoda. Náš český stát, ale i ten evropský (EU), roste skutečně dramaticky.

Proč se tohle ale děje? Proč se každý malý stát nakonec stane velkým státem? Na to mám zase několik bodů.

1) Problém už je v samotném počátku

Minarchisté – zastánci minimálního státu – čelí hned prvnímu problému. Totiž… co je to vlastně minimální stát? Na tom se také neshodnou. Jeden si myslí, že to nutné minimum, které by měl zajišťovat stát, je armáda a policie. Druhý si ale myslí, že nutné minimum je také zdravotnictví a školství. Třetí řekne, že by státu svěřil ještě ochranu zvířat a životního prostředí.

Když sečteme všechny představy minarchistů dohromady, dostaneme ve skutečnosti celkem velký a mocný stát. Já vím, hups. Stane se.

Svým způsobem je totiž každý člověk zastáncem minimálního státu. Málokdo otevřeně tvrdí, že chce velký stát, který bude řídit celý náš život. Naopak, spoustu lidí tvrdí, že chce svobodu a omezil by moc politiků.

Kdykoliv ale tvrdí, že chtějí zdanit banky a zakázat „extrémistům“ psát svoje názory na internet, sladkosti ve školách, kouření v hospodách, prodeje o státních svátcích, kostýmy zvířat v centru Prahy a tak dále… Nenazývají to omezováním svobody. Nevnímají to tak a ve svých hlavách s tím takto neoperují.

Dáváním státu více moci a možností za co nás může trestat, nevidí jako krok blíže k orwellovskému světu. Ve skutečnosti si sami před sebou obhajují, že je to stále ještě to „nutné minimum, aby svoboda hezky fungovala.“

Takže prvním důvodem, proč stát roste, je ten, že každý chce jen minimum státu, ale dohromady to vytváří stát, jaký máme, tedy velký.

S tím souvisí i bod dva.

2) Lidé dělají vše pro to, aby stát byl velký, i když ho nechtějí

Lidé vidí ve státu něco jako svého spasitele, jehož úkolem plnit všechna jejich přání. Dejme tomu, že třeba nesnáším kuřáky, takže budu volat po zákazech kouření. A hle, nějaký populista si všimne, jak velkou podporu by mohl získat, když začne proti kuřákům bojovat. Já ho pak budu volit, aby s těmi kuřáky zatočil a radovat se, když zakážou kouření v hospodách.

To vypadá na první pohled hezky – dosáhl jsem svého. Co ale nevidím je, že za prvé jsem tím dal státu další moc. Stát má tedy další věc, kterou může řešit, vymáhat, pokutovat a jinak trestat, takže opět se o trošku zvětšil. A za druhé přehlížím fakt, že stejně jako já nesnáším kuřáky, tak ostatní také někoho nesnáší a chtějí ho omezit. Což zahrnuje i věci, které dělám já. Čili dřív nebo později na mě padnou omezení, po kterých volají ostatní.

Výsledek je pak takový, že lidé neustále nadávají na to, jak je stát buzeruje.

Řidiči, majitelé zbraní, podnikatelé, myslivci… Ty často vidím fňukat, když jim stát něco zakáže, ale ti samí pak volají po zákazech toho, co zase oni nemají rádi. Znám třeba člověka, co je členem Lex, bojuje za práva majitelů zbraní, nadává na stát a EU, že mu chtějí omezit zbraně. Na druhou stranu chce ale omezit všechny drogy a nadává na huliče, že by se jim ta blbá tráva měla zakázat.

Takže druhým důvodem je prostě to, že lidé využívají stát jako nástroj pro změnu světa k obrazu svému, čímž mu odevzdávají spoustu pravomocí a důvěry, která ho dělá větším, nehledě na to, že každý ten obraz má trochu jiný, takže ve výsledku vznikají pouze konflikty a společnost se polarizuje.

3) Salámová metoda

Možná jste někdy slyšeli o takzvané salámové metodě, kdy drastické změny nejsou možné ihned, protože by je nikdo nepřijal, ale postupně se k tomu dá dopracovat. A stát je v tomhle ohledu šikovný, jelikož má fůru času.

Občas se mluví o zrušení hotovosti, což je něco, co by dnes zcela nepochybně neprošlo. Ještě dnes existuje generace lidí, kteří neumí používat platební karty. Stále jsou místa, kde platit bez hotovosti nelze. Prostě hotovost je příliš praktická na to, aby ji stát dovedl zrušit jen tak ze dne na den. Jenže v jeho zájmu je, aby se tak stalo, protože pak bude mít kompletní přehled o všech transakcích, (kromě kryptoměn).

Stát to nakonec prosadí pomocí salámové metody. Nejdříve zakáže platit hotovostí jen někde, nebo jen od určité částky, případně jen v určitých případech. Možná vytvoří seznam případů, kdy se platit hotovostí nesmí, a ten se bude stále rozšiřovat o nové.

Opět se vrátím k tomu, jak stát zakázal prodeje o státních svátcích. Spousta lidí argumentuje stylem: „To nevydržíte jeden den nenakupovat?!“, kdy se tento zákaz snaží bagatelizovat, zesměšňovat a předstírat, že vlastně o nic nejde. Jenže co nevidí je, že i taková malá prkotina je dalším pomyslným kolečkem salámu.

Zákonů přibývá a téměř nikdy nedochází k tomu, že by se nějaký zase zrušil.

Já osobně se třeba zajímám o chovy exotických zvířat. Na zvířatech je docela hezky vidět, jak zákazů přibývá. Nedávno jsem viděl jednu diskuzi chovatelů lišek. Jedna chovatelka z USA se v diskuzní skupině ptala, ve kterém americkém státě je legální chovat lišky. Někdo tam sdílel mapku USA, na které byly červenou barvou vyznačené státy, kde jsou lišky zakázané, modře ty, kde je nutné povolení a zeleně ty, kde jsou zcela legální.

Další chovatel na tuto mapku reagoval komentářem, ve kterém podotkl, že mapka je velice zastaralá a dal tam novější, na které už od pohledu bylo vidět, že dramaticky přibylo červených a modrých států, zato ubylo těch zelených. Není divu, zákonů přibývá a státy jsou stále větší a větší.

4) Stát také roste proto, že prostě chce růst

Stát sám o sobě se zvětšuje čistě prostě i proto, že se chce zvětšovat. To totiž znamená, že stát sám sobě může odsouhlasit stále větší pravomoci a možnosti. Před nějakou dobou sám sobě dal právo vstupovat na náš pozemek, když bude mít podezření na to, že pálíme pet–lahve. Také si nedávno dal pravomoc vstupovat na náš pozemek v případě, že budeme mít nějaké tzv. „nebezpečné zvíře“, jako může být velká kočkovitá šelma.

Jasně, existuje nějaká ústava, která říká, co stát může a co ne, ale to nevadí, protože se na ni stejně kašle.

Stát zvyšuje byrokracii, daně, počty úřadů, dává si více pravomocí, možností… jednoduše se zvětšuje, roste, posiluje, rozšiřuje se. Nafukuje se jako balón.

5) Stát se snaží získat lidi na svou stranu

Už od mala nás stát indoktrinuje svou propagandou. Snaží se nás získat na svou stranu nereálnými sliby a přisvojováním si zásluh na tom, na čem se nijak nepodílel (třeba na tom, že společnost bohatne).

Vysvětlete lidem, kteří jsou na státu závislí, že stát nepotřebují. Ať už jsou to ti, kteří mají od státu peníze (dávky, dotace, pobídky), nebo těm, co nesnáší kuřáky, že není nutné volat stát na pomoc proti nim, ale prostě nechodit do kuřáckých hospod. Nebo že jejich osobní averze k nějaké skupině lidí je jejich osobní problém, a není důvodem k tomu vytvářet zákony.

Stát lidi přesvědčil, že je řešením úplně každého problému – od těch nejmenších prkotin jako je kouření až po celoplanetární krize jako je globální oteplování.

Takže to bylo pět bodů, které vysvětlují, proč stát neustále roste, zvětšuje se a rozpíná. Opět to není úplný výčet a nepochybně je toho víc.

Na závěr bych chtěl upřesnit pár jevů.

Za prvé, stát neroste lineárně. Ačkoliv by se z mého textu mohlo zdát, že je to lineární růst, ve skutečnosti je to křivka, kdy moc státu někdy vyskočí, někdy klesne (tedy za předpokladu, že by se to dalo exaktně měřit nějakými čísly). Někdy se stane, že volby vyhraje liberálnější strana a pomyslnou smyčku kolem krku svobody trochu uvolní. Někdy se vyskytne revoluce, kdy lidé odmítnout velký stát a vrátí se vše zase na začátek. Někdy se stát prostě rozpadne na kusy. Je toho spoustu.

Za druhé, velký stát se nechová vždycky stejně. Představte si třeba dva veliké mocné státy. Stát X je extrémně totalitní, což znamená, že nesmíte kritizovat vládu. Pokud si dovolíte někde veřejně říct, že prezident je idiot, popraví vás. Jenže na druhou stranu může být tomuto státu lhostejné jestli berete drogy, nebo doma chováte medvěda, nebo máte sbírku kulometů. Ve skutečnosti může být v některých ohledech svobodný – stačí nekritizovat vládu a měli byste být v suchu.

Pak ale máme stát Y, kde můžete svobodně prohlásit v televizi, že prezident je idiot, nebo to napsat do novin. Vězení vám v žádném případě nehrozí. Zato když budete mít doma papoušky bez povolení, nebo si bez licence otevřete stánek se zeleninou na náměstí, čeká vás mastná pokuta, či dokonce vězení.

Ve státě X vás můžou věznit za to, že jste homosexuál, ale ve státě Y zase za to, že pěstujete trávu.

Je tedy zřejmé, že se, státy nechovají vždy stejně.

Tak a tím se dostávám už k úplnému konci tohoto textu. Nyní máte představu o tom, co je to velký stát a proč se každý pravděpodobně dřív nebo později stane velkým. A to je důvod, proč anarchokapitalisté stát odmítají úplně.

A to je také důvod, proč by měl každý libertarián vítat jakékoliv zmenšování a omezování státu. Měl by hledat cesty, jak moc státu co nejvíce omezit. A stejně jako ti lidé v nacistickém Německu nebo ti za socialismu, bychom měli držet při sobě a pomáhat si. V současné době je stát natolik velký a nebezpečný, že minarchisté a anarchisté by měli společně bojovat bok po boku za jeho omezování.