The Economist: Proč firmy neumí najímat lidi

Možná nejstarším klišé z managementu je to, které říká, že „lidé jsou tím nejdůležitějším aktivem firmy“. The Economist ale dodává, že pokud by tomu tak bylo, firmy by se velmi pečlivě věnovaly procesu přijímání nových zaměstnanců a daly by si dobrý pozor, zda k nim skutečně přicházejí ti nejlepší. Praxe je ale trochu jiná a „jen třetina amerických firem skutečně kontroluje, zda jejich proces přijímání nových lidí generuje dobré zaměstnance“. K tomuto závěru došel Peter Cappelli z Wharton School in Philadelphia a podle jeho zjištění společnosti obvykle tvrdí, že monitoring výkonů zaměstnanců je příliš drahý.

Cappelli se domnívá, že tato námitka není moc relevantní s ohledem na to, že v mnoha společnostech osobní náklady představují největší nákladovou položku a tudíž by se nemělo šetřit na sledování toho, jaká je efektivita těchto výdajů. Navíc podle něj existují některá jednoduchá měřítka, jako je doba setrvání nově přijatých lidí ve firmě. Stejně tak jednoduché je ptát se systematicky těch, kteří nové zaměstnance přijímali, zda s nimi jsou skutečně spokojeni.

V období třiceti let po druhé světové válce pokrývaly americké společnosti 90 % nových pracovních míst ze svých vlastních zdrojů, nyní to je podle Cappelliho asi třetina. Přitom je zřejmé, že o vlastních zaměstnancích by toho měla firma vědět více než o lidech zvenčí. I tak se ale nyní korporace orientují zejména na ně. Proti takové praxi hovoří i to, že „podle výzkumu trvá u lidí zvenčí o tři roky déle dostat se na stejnou výkonnost v porovnání s lidmi, kteří pro firmu již pracovali.“

„Firmy nejsou ochotny přijmout ty, kteří aktivně shání zaměstnání. Zdá se, že operují s předpokladem, že lidé, kteří nejsou se svou současnou pozicí spokojeni, mají nějaký problém. Namísto toho se společnosti snaží získat pasivní kandidáty, kteří nevykazují zájem změnit zaměstnání,“ píše The Economist. Takový postup ale vede k tomu, že firmy mezi sebou soupeří a zvedají své celkové náklady. Cappelli přitom „nenašel žádný důkaz, že by takoví pasivní kandidáti byli lepšími zaměstnanci“.

Pochybné jsou i metody výběru zaměstnanců. Různé agentury disponují dlouhou řadou testů, „ale ani zdaleka není jasné, zda jsou skutečně při výběru těch správných kandidátů efektivní.“ Pravděpodobně nejlepší je tak testování zájemců o pracovní místo čistě na základě jejich odborných znalostí. The Economist ovšem tvrdí, že takové výsledky jsou manažery často ignorovány a naopak se stále více zaměřují na pohovory. U nich je pak podle výzkumu nejlepší klást kandidátům stejné, předem připravené otázky, neimprovizovat a nesnažit se najít ty správné zaměstnance tím, že se jich budeme ptát: „Co byste dělali sami na opuštěném ostrově?“ Podobné nástroje totiž vedou k tomu, že jsou najímáni lidé nejvíce podobní těm, kteří pohovor vedou.