Co má společného naše stavba jaderné elektrárny a mateřské dovolené v USA?

Americká vláda navrhuje zavést placenou mateřskou dovolenou. Veřejnost takový krok celkem mohutně podporuje. A zároveň se staví proti němu. U nás se zase živě diskutuje o stavbě nové jaderné elektrárny. Jednou z variant podle médií je, že by jí postavila nově založená státní entita, protože pak by prý mohly být ceny elektřiny levnější. Veřejnost by takto formulovaný návrh asi podporovala. Jenže je to z části podobné, jako s tou mateřskou dovolenou – ani tady žádný oběd zadarmo nebude.

Následující graf ukazuje, jak to vypadá se zmíněnou podporou mateřské dovolené ze strany americké veřejnosti. Modré sloupce ukazují, jaká část tázaných je pro, oranžové proti. V prvním scénáři byla kladena pouze otázka týkající se podpory bez toho, aby byly zmíněny náklady tohoto programu. A cca tři čtvrtiny lidí byly pro. V dalších scénářích již byly náklady zmíněny a pohybovaly se od 200 dolarů na osobu ročně, přes 450 dolarů až po 1 200 dolarů. Obrázek se prudce mění. U první možnosti ještě převažuje podpora, i když již zdaleka ne tolik. Pak přichází nesouhlas:

Mateřské dovolené jsou podle mne hodně velkým přínosem pro konkrétní rodiny i celou společnost. Uvedené ale jasně poukazuje na to, že každý návrh na další vládní výdaje by měl sebou nést odhady toho, co bude stát. Či alespoň důrazné připomenutí, že zadarmo to nebude – kvůli nim se zvýší daně, vládní dluh, či klesnou jiné výdaje (nedávno jsem tu shodou okolností psal o smutném stavu fiskální politiky obecně). Obávám se, že na tuto druhou stranu mince příliš často zapomínáme a možná tomu tak je i v případě oné diskuse o ČEZu a jaderných elektrárnách.

Elektřina ve stylu „nechci slevu zadarmo“

Na stránkách seznam.cz si můžeme přečíst o jednotlivých scénářích stavby nových jaderných bloků, včetně následujícího: „Varianta, kdy bude stavět stát, hlavně znamená nejlacinější elektřinu pro zákazníky. V takovém případě prostě nemá vliv na cenu stavby očekávaný a logicky započítávaný zisk soukromého investora. To pak ve výsledné ceně stavby a následně elektřiny hraje zásadní roli“.

Jsou to slova jednoho (opozičního) politika, ale to není důležité. Za upozornění ovšem stojí, že pokud by podobná logika platila, či přesněji řečeno byla úplná, měl by se vyplatit přesun veškerých ekonomických aktivit na stát. Ten by bez požadavků na zisk a tudíž za nižší ceny zajišťoval vše od pečení rohlíků až po psaní podobných úvah, jako je ta má dnešní. Podobné obědy zadarmo ale neexistují, i když někdy objednaná porce budí přesvědčivý dojem, že je skutečně zadarmo. Jak je tomu v tomto případě?

Jednou z možností je tedy stavba elektrárny financované soukromým kapitálem s tím, že ten bude požadovat svou návratnost kapitálu a tomu budou odpovídat ceny elektřiny. Druhou možností je to, že stavbu provede stát, který nepožaduje onu návratnost a tudíž budou ceny elektřiny nižší. Jenže to není celý příběh: Stát si totiž peníze na stavbu samozřejmě vezme od nás, či přesněji řečeno, tu stavbu elektrárny si nějakou formou zaplatíme my sami. Místo toho, aby do ní vložil X miliard investor, vložíme do ní X miliard my (zde je mimochodem silný předpoklad, že oba subjekty mají stejnou investiční efektivitu, ale to nyní neřešíme).

V prvním případě tedy my jako společnost platíme ceny elektřiny, které v sobě odráží požadovanou návratnost investovaného kapitálu (tj., měly by to být ceny tržní). V druhém případě společnost za svých X miliard získá podle uvedené logiky ceny nižší. Důležité ovšem je následující: V druhém případě společnost zároveň ztrácí návratnost z oněch X miliard, kterou by realizovala v případě, že by si je nechala a investovala někde jinde!

Tuto hru s nulovým součtem si můžeme demonstrovat i tak, že oním investorem by mohl být hypotetický fond, do kterého čistě domácí střadatelé vloží oněch X miliard. A pak realizují odpovídající návratnost svých úspor (s tím, že si jako spotřebitelé platí běžné ceny elektřiny). Nebo místo fondu postaví elektrárnu stát s tím, že oněch X miliard vybere od těch samých střadatelů na daních a ti tu samou „návratnost“ svých peněz následně realizují přes nižší ceny elektřiny.

Státní oběd zadarmo se tak v tomto modelovém případě nekoná (a nekoná se ani v případě různých garancí a řadě dalších případů). Nejde ale přirozeně ani zdaleka o nějakou plnohodnotnou cost-benefit analýzu a srovnání zmíněných možností (včetně jejich realističnosti). Ani toho, zda jadernou elektrárnu vůbec potřebujeme. Jen o malou připomínku, že i u elektřiny bychom mohli propadnout argumentům ve stylu „nechci slevu zadarmo“.