Mankiw: Pravda o pádu Lehman Brothers a následném finančním chaosu

Co vlastně vyvolalo finanční krizi roku 2008? A byli by politici schopni zvládnout něco podobného v budoucnu? Tyto otázky si na stránkách NYTimes klade známý ekonom Gregory Mankiw a poukazuje v této souvislosti na novou knihu jeho kolegy Laurence M. Balla, která se tímto tématem zabývá.

Konvenční pohled na poslední finanční krizi vypadá nějak následovně: Po přelomu tisíciletí se začala v USA tvořit hypotéční bublina, ke které vedla kombinace hlouposti a podvodů mezi několika firmami na Wall Street, kde probíhaly rizikové sázky na to, že tahle bublina nikdy nepraskne. Prostřednictvím hypotéčních derivátů byly přidělovány hypotéky i vysoce pochybným dlužníkům. Když pak bublina praskla a přišla vlna defaultů, firmy na Wall Street čelily insolvenci a celý finanční systém balancoval na pokraji propasti. Výsledkem byla hluboká recese. Před další Velkou depresí zachránil ekonomiku program TARP, který pomohl rekapitalizovat banky. A také Fed, který ekonomice poskytl širší pomoc monetárním uvolněním.

Podle Mankiwa tento rozšířený příběh implikuje, že Wall Street hrály v celé věci vyloženě negativní roli, zatímco vláda a Fed byli klaďasové. Zmíněná Ballova kniha „The Fed and Lehman Brothers“ ale vrhá na podobný pohled světlo pochyb. I její autor vnímá finančníky jako ty, kteří stáli za vznikem největších problémů. Jenže politici a zástupci vlády podle něj v klíčových momentech chybovali také.

„Centrální banky mají dva základní úkoly. Musí měnit peněžní nabídku a sazby tak, aby odpovídaly aktuálním podmínkám v ekonomice. A musí zajišťovat stabilitu finančního systému. To znamená, že někdy musí jednat jako věřiitel poslední instance,“ píše Mankiw. A vysvětluje, že někdy vzniknou situace, kdy je banka či jiná finanční instituce stále solventní, nicméně není schopna uspokojit všechny střadatele a věřitele, kteří od ní náhle začnou požadovat splacení svých pohledávek.

V takovém případě vzniká problém s nedostatkem likvidity, který může pomoci vyřešit centrální banka. A právě v tomto bodě jednal Fed podle Balla v roce 2008 chybně. Řada finančních institucí totiž tehdy čelila nedostatku likvidity, protože jejich věřitelé požadovali splacení svých krátkodobých pohledávek. V září 2008 se v této situaci nacházel i Lehman Brothers, ale Fed jako věřitel poslední instance nejednal a banka zbankrotovala. A následovalo finanční peklo.

Ben Bernanke tvrdí, že Fed k záchraně banky nepřikročil, protože Lehman neměl dostatek vhodných aktiv, která by mohla fungovat jako zástava proti půjčkám od Fedu. Ball ovšem ve své knize tvrdí, že tomu tak nebylo a Lehman taková aktiva měl. A dodává, že podle dostupných důkazů zástupci Fedu v té době žádné obavy z nedostatečného kolaterálu neměli. O něm se začalo hovořit až ve chvíli, kdy se začaly objevovat plné důsledky pádu Lehman Brothers a podle Balla jde jen o snahu zakrýt chybu Fedu.

Ball tvrdí, že o poskytnutí půjčky měl sice rozhodovat Bernanke, ale fakticky tak činil hlavně tehdejší ministr financí Paulson. A ten se obával, že poté, co byla poskytnuta záchrana bance Bear Stearns, by záchrana další banky byla politicky problematická a jemu by uškodila. Bernanke naopak prosazoval poskytnutí půjčky bance a Paulsona přesvědčoval, že trhy by pád banky nevstřebaly tak lehce, jak se ministr domníval.

Ball ve své knize také varuje před další finanční krizí. Poukazuje na to, že zákon zvaný Dodd-Frank omezuje možnosti Fedu v oblasti poskytování půjček bankám, a tudíž i jeho schopnost jednat jako věřitel poslední instance. A otázkou je i to, zda Fed bude mít dost odvahy tak jednat v případě, že toho bude skutečně třeba.

Zdroj: NYTimes