Nad kotlem Michaely Jílkové mlhavý opar, pod ním skomírající uhlíky.

Marie Součková vypadá jako sestra Vladimíra Špidly. Podobou nikoli, ale způsobem prezentace. Klidná, uvážlivá, strohá, až rezervovaná. Stejně jako on štědře a snílkovsky přerozdělující. V argumentaci ovšem chybí fakta, jsou však  bohatě vyvažována odhodláním (voluntarismem) - pevnou vírou ve světlé zítřky. Jako "nevlastní sestru" ji však čeká ještě hodně práce na sobě, aby ony vše slibující floskule zněly přesvědčivěji (tím se nikterak netvrdí, že její šéf je nějak mimořádně přesvědčivý). 

        "Hezky" vysvětlila téma svěřeneckého fondu. Nově narozené děti dostanou pár desítek tisíc, na které nebudou moci (rodiče) sáhnout. Jen se zavede jakési kvazi spoření mladých, jehož praktické využití se odloží do nástupu nové generace. To je opravdu silná motivace pro státem řízenou (rozšířenou) reprodukci! Nějaký drobeček prý upadne při zahájení školní docházky, něco - možná - také v patnácti letech věku. Kdo ví.

        Pára nad hrncem, kritéria v husté mlze. 

        O opravdovosti myšlenky by mne (a ostatní) přesvědčilo jen to, kdyby se téhož dostalo dnešním školáčkům a maturantům. Jinak je to jen trik, zavazující příští vlády a vysávající nynější generaci rodičů. Jinak je to jen stejná finta jako (ne)pravidelné zvyšování důchodů.

        Náš právní systém nepřipouští retroaktivitu, což ale neplatí v případě, kdy právní úprava působí pozitivně. Proto zřejmě fondový princip.