Čína začíná čelit dluhovému problému nového druhu

Rychlost růstu čínských dluhů je v posledních deseti letech téměř bezprecedentní. Podobně tomu bylo snad jen v Japonsku v osmdesátých a ve Spojených státech ve dvacátých letech minulého století. A podle Matthew C. Kleina z FTAlphaville právě tyto paralely moc optimismu neposkytují.

Nejvíce pozornosti se nyní právem upírá na dluhy čínských společností. A zejména těch, které vlastní stát a půjčují jim hlavně čtyři největší státní banky. Koneckonců právě tyto dluhy určují valnou část celkové dluhové dynamiky firemního sektoru. Jenže čínské domácnosti korporátní sektor rychle dohánějí.

Až doposud se tedy dalo hovořit o tom, že státem vlastněné společnosti si stále více půjčují od státních bank, aby udržely provoz a zaměstnanost v neziskových aktivitách. Takový postup přirozeně vytváří řadu problémů, které bude muset Čína v budoucnu řešit. Nicméně má jednu přednost – vznikající ztráty ze špatných úvěrů mohou být rozprostřeny po celé populaci. Teoreticky by sice bylo nejlepší zavřít všechny neziskové podniky a začít hned z bodu nula. Jenže z praktického hlediska může být současný úvěrový boom lepší než chaos vyvolaný prudkou vlnou bankrotů.

U dluhů domácností je ale logika jiná. Ty totiž nejsou jednou malou skupinou ve společnosti, která by měla velký politický vliv. Jejich věřitelé většinou nejsou velké bankovní domy, ale často spíše nové finanční společnosti. A jejich dluhy v podstatě nikdy nefinancují produktivní investice. Zatímco u části investic do infrastruktury a výrobních kapacit je možnost, že se v budoucnu potvrdí jejich smysl, u domácností a jejich spotřeby financované dluhy tomu tak nebude.

V polovině roku 2017 dosahovaly dluhy domácností přibližně 106 % jejich disponibilních příjmů. Pro srovnání – v USA je to asi 105 % disponibilních příjmů. Jenže je tu jeden podstatný rozdíl. V USA je tato úroveň již nějakou dobu stabilní, zatímco v Číně probíhá prudký růst. Příjmy domácností se totiž sice zvyšují, ale u dluhů to platí ještě mnohem více. A začínají se projevovat i na agregátních číslech.

Dluhy čínských domácností tvoří stále jen asi 18 % celkových dluhů, ale generují asi třetinu celkového růstu. Dlouho si jich nikdo moc nevšímal právě proto, že šlo o relativně nevýznamný objem úvěrů. Jenže například poměr těchto dluhů k HDP je v tomto případě zavádějící, protože domácnosti musí při splácení úvěrů spoléhat na své příjmy a ne na HDP. Po roce 2007 se přitom podíl příjmů domácností na HDP drží jen mezi 42 – 46 %, zbytek jde zejména směrem ke zmíněným státem ovládaným společnostem. V USA se podíl příjmů domácností na HDP pohybuje mezi 71 – 76 %.

Známý odborník na čínskou ekonomiku Michael Pettis tvrdí, že se Peking musí snažit o co nejrychlejší eliminaci neproduktivních investic a kapacit, ale zároveň nechce dopustit růst nezaměstnanosti na nebezpečně vysoké úrovně. Číně se doposud jen s obtížemi dařilo nahradit neproduktivní investice produktivními, tudíž se snaží nahradit je spotřebou. Jenže to neřeší problém s dluhy, protože příjmy domácností nerostou dostatečně rychle už proto, že klesající investice vedou k většímu propouštění zaměstnanců. Z matematického hlediska zde tedy hledíme pouze na to, jak dochází k realokaci bohatství, ale z ekonomického hlediska může podle Pettise vznikat vážný problém.

Zdroj: FTAlphaville