Speciál: Vše o víkendovém italském referendu - o co jde, o co půjde pak, jaká jsou rizika

- Volba ANO de facto znamená zachování statusu quo.

- Očekáváme, že buď dojde k volbě nového, více středově orientovaného premiéra, nebo sestavení přechodné vlády.

- Výrazný neúspěch referenda by posílil euroskeptickou opozici v čele s Five Star Movement a inicioval novou vlnu protievropských nálad.

O čem se hlasuje?

Italský premiér Matteo Renzi a jeho Demokratická strana (PD) přinášejí reformní balíček, který navrhuje značné změny fungování Senátu, jasně rozděluje pravomoci mezi centrem a regiony a posiluje přímou demokracii. Jelikož Renzi nedokázal získat pro schválení nutnou 2/3 většinu v obou komorách Parlamentu (Poslanecké sněmovně a Senátu), tak se vydal cestou referenda. Konkrétně se hlasuje o následujícím:

Parlament v Itálii funguje formou tzv. perfektního bikameralismu. Obě jeho komory mají přibližně stejné pravomoci. Jak Poslanecká sněmovna, tak Senát mohou vetovat zákony či vyslovit nedůvěru vládě. Renzi chce omezit tyto pravomoci Senátu. Ten by si sice zachoval jisté legislativní kompetence (v případě ústavních záležitostí i veto), ale hlavní slovo při tvorbě zákonů by měli poslanci. Navíc by došlo i ke změně struktury horní komory Parlamentu. Namísto stávajících 350 přímo volených senátorů by nově působilo pouze 100. Ti by byli nepřímo voleni nebo vybráni z regionálních radních (74) a starostů (21). Zbývajících pět by jmenoval sám prezident. Vzniklo by tak něco na způsob „Senátu regionů“.

Druhý bod reformy se týká oddělení překrývajících se pravomocí centrální vlády a regionů. Některé jurisdikce by se vrátily zpět do centra. O jiné by naopak vláda přišla.

Poslední návrh pak posiluje nástroje přímé demokracie. Nově by mohlo být vypsáno referendum, pokud by získalo podporu minimálně 800 tisíc občanů. Jeho platnost a závaznost se pak váže na volební účast. Ta v absolutním vyjádření musí dosáhnout alespoň poloviny z celkového počtu voličů, jež se zúčastnili posledních voleb (aktuálně je potřeba prostá většina všech způsobilých voličů). Současně zavádí pro Parlament povinnost se zabývat zákonodárnou iniciativou z řad občanů (nutných 150 tisíc podpisů).

Klady a zápory navrhovaných změn

Itálie měla od konce druhé světové války 63 vlád. Životnost průměrné italské vlády dosahuje přibližně 1,3 roku. Schválení referenda by přineslo větší politickou stabilitu, snazší prosazování zákonů a úsporu 0,5 mld. eur ročně. Nový institucionální rámec spolu s rychlejším legislativním procesem by pak měly napomoci politické a ekonomické situaci v zemi.

Rizika jsou jednoznačná, jelikož dochází k výraznému vychýlení moci do rukou vládnoucí strany nebo koalice. Za to může především nastavení volebního systému, kdy v dolní komoře Parlamentu funguje tzv. většinový bonus, který zaručuje vítězné straně/koalici minimálně 54 % všech křesel, a tedy bezpečnou většinu nutnou pro prosazování běžných zákonů. Tento volební model by s plánovanou reformou senátu téměř zcela odzbrojil opozici nebo malé strany.

Co ukazují průzkumy?

Hlasovat se sice má o reformním balíčku, ale jelikož Renzi spojil svůj post premiéra s výsledky referenda, tak část voličů může nedělní hlasování využít k vyjádření nespokojenosti s Renzim a jeho vládou, společenským uspořádáním nebo směřováním Evropy, respektive EU. Průzkumy přitom ukazují, že respondenti se více přiklánějí k možnosti NE. Značná část, odhadem 30%, jich ale stále není rozhodnutá.

Volba: ANO

Prosazení Renziho balíčku by z širšího hlediska nepřineslo žádnou okamžitou zásadní změnu. Jistě, pro Itálii by to znamenalo poměrně klíčové ústavní reformy, pro Renziho vládu ujištění, že má stále podporu svých voličů, a pro trhy signál k uklidnění, což by se projevilo poklesem výnosů vládních dluhopisů. Ale krátkodobě jinak nic jiného. Až v delším časovém horizontu by měl hladší legislativní proces umožnit rychlejší a efektivnější prosazování zákonů a zavádění potřebných reforem1, což by se mělo kladně odrazit v ekonomickém růstu. Nečekejme ale žádné zázraky.

1 Je potřeba deregulovat podnikatrlské prostředí a zvýšit konkurenci. Žebříček OECD, který měří, jak je jednoduché dělat byznys v jednotlivých zemích, řadí Itálii na poslední místa. Centralizace moci a sjednocení pravidel a norem by rovněž prospělo ekonomice.

Pak se tu ještě nabízí verze tzv. „landslide victory“ - dominantního vítězství. Renzi by se tak mohl pokusit využít nově nabytý politický kapitál a vyhlásit předčasné volby. Dle nás je tato varianta ale poměrně nepravděpodobná. Za prvé nejsilnější opoziční strana, protievropské hnutí Five Star Movement (5SM), se stále těší značné přízni a dle posledních průzkumů má podobné preference jako Renzi. To v podstatě vylučuje vítězný landslide. A za druhé italský Ústavní soud momentálně přezkoumává současnou volební legislativu, zdali není v rozporu s ústavními principy. Předčasné volby by tak mohly být prohlášeny za protiústavní, a tedy za neplatné.

Spíše ale NE!

Předvolební průzkumy a trhy více favorizují druhou možnost. To můžeme pozorovat i na výnosech italských desetiletých vládních dluhopisů, kdy spread mezi italskými a německými výnosy roste rychleji než mezi španělskými a německými, což značí nárůst rizikové prémie. Investoři obecně považují jih Evropy za rizikovější a u Itálie to nyní platí dvojnásob.

Zatímco ANO de facto znamená pokračování statusu quo, tak odmítnutí reforem nejspíše povede k Renziho rezignaci a následné volbě nového, více středově orientovaného premiéra či sestavení přechodné vlády. Vyhlášení předčasných voleb nebo Renziho setrvání ve funkci (může porušit slib, popřípadě italský prezident Sergio Mattarella může odmítnout jeho rezignaci) jsou pak méně pravděpodobné varianty.

Neúspěch referenda by povzbudil opozici a podnítil protievropské nálady. Především euroskeptické hnutí 5SM by mohlo využít situace k rozšíření svého vlivu a snaze vyvolat referendum o vystoupení z eurozóny. Oživení nacionalistických nálad by se pak přelilo i do dalších států, které v roce 2017 čekají volby (Francie, Nizozemí a Německa).

Ekonomika

Itálie se potýká s rozpočtovými deficity a značným zadlužením (132,5% HDP). Vede proto jednání s Evropskou komisí, z jejíž strany hrozí uvalení finančních sankcí nebo pozastavení plateb ze strukturálních a investičních fondů EU, pokud nedodrží stanovená fiskální pravidla (nejspíše se ale opět najde nějaká výjimka, aby Itálie nemusela platit a příliš utahovat rozpočtovou politiku). Rovněž řeší problémy nemocných bank. A třebaže referendum nemá žádnou přímou vazbu na výši zadlužení, bankovní sektor či směřování hospodářské politiky, tak nejistota spojená s politickou nestabilitou třetí největší ekonomiky eurozóny pak může ohrozit její už tak slabý hospodářský růst.

V nejbližších dnech po referendu proto můžeme v případě Renziho prohry očekávat pokles na akciových trzích, zejména bankovního sektoru, další oslabování eura a růst výnosů italských státních dluhopisů. Evropská centrální banka (ECB) je ale připravená zasáhnout a zabránit jakýmkoliv výraznějším turbulencím na dluhopisovém trhu.

Problém jménem italské banky

Portfolio italských bank v průměru obsahuje 20% špatných úvěrů (NPL).2 Někteří „premianti“, například Monte dei Paschi, jich dokonce drží až 35%. Zůstaňme ale u průměrných bank. Ty zhruba polovinu NPL kryjí vytvořenými oprávkami a zbytek případné ztráty by musely uhradit ze zisku. Nemohou proto využít zisku k tvorbě dodatečného kapitálu a více úvěrovat. Když nemohou více úvěrovat, tak snižují svoji ziskovost, a tedy i schopnost vytvářet kapitál a poskytovat nové úvěry. Kromě toho, že se jedná o „krásné“ zacyklení, tak to zhoršuje funkčnost úvěrového transmisního kanálu měnové politiky a brzdí ekonomický růst.

Zamítnutí referenda a strach z politické nestability by ze strany agentury DBRS (poslední, která dává Itálii „áčkový“ rating) nejspíše vedlo ke snížení ratingu na BBB, což by se projevilo růstem srážky při ocenění (tzv. haircutu) a do jisté míry znesnadnilo přístup k likviditě poskytované ECB.

Hlavně by se ale prohloubily obavy o zdraví finančního sektoru. Začaly by padat otázky, co s italskými bankami, jak mají navýšit kapitál a jestli by náhodou neměl zasáhnout stát, Evropská komise (prostřednictvím Evropského stabilizačního mechanismu) nebo ECB. Italské banky se sice snaží provést rekapitalizaci přes trh (např. emisí akcií či dlouhodobých dluhopisů), vznikají ale pochybnosti o efektivitě a úspěšnosti této metody. Chtějí-li se banky vyhnout vnějšímu zásahu nějaké autority, tak jim zbývají dvě možnosti. Buď na úkor věřitelů dojde ke konverzi bankovních dluhopisů do akcií, což by se poměrně silně dotklo italských domácností, jelikož ve formě bankovních dluhopisů drží část svých úspor, nebo nějaký subjekt (např. fond Atlante) v znevýhodněném poměru odkoupí NPL.3 To by se ale nejspíš neobešlo bez garance státu či nějaké mezinárodní organizace. V budoucnu pak budeme nejspíše svědky kombinace výše zmíněného.