ECB si nevěří

ECB na svém zasedání minulý týden dle očekávání ponechala měnovou politiku bez změny, nadále však vysílá signály, že na vyšší inflaci sama nestačí.

Vzpomeňme, že na dubnovém zasedání obšírně apelovala na vlády, aby „fiskální politiku používaly konstruktivněji“ a napomohly tak zvednout tvrdošíjně nízkou inflaci. Na červnovém zasedání zase bylo z Draghiho zvláštních měnově-politických konceptů cítit podobnou nedůvěru v schopnosti měnové politiky. To samozřejmě lze pochopit - vždyť jaký velký efekt můžou mít další nákupy dluhopisů, když německé výnosy jsou až do 9 let záporné a 10-letý jen pár bodů nad 0 % ?

Že ECB není příliš „pevná v kramflecích“, bylo poznat ze samotné prognózy: vždyť se všemi opatřeními, které ECB v posledním půlroce zavedla (snížení sazeb do hlubšího záporu, prodloužení a zvýšení tempa odkupů aktiv, rozšíření nakupovaných aktiv o firemní dluhopisy, další dodávky cílené likvidity apod.) je očekávána inflace i v roce 2018 jenom 1,6%. ECB tak dle mého signalizuje, že další uvolnění je pravděpodobné.

K tomu Draghi poněkud svérázně vykládá „střednědobý horizont“, ve kterém by ECB měla svůj cíl plnit. Dle něj se nejedná o období shodné s projekčním horizontem prognózy (které je 1,5-2 roky), ale o období, které je delší a závisí od velikosti a druhu šoku, kterým si ekonomika prošla – a protože šoky v letech 2007-2011 (finanční krize, dluhová krize) byly velké, dovozuje, že střednědobý horizont je nyní „celkem dlouhý“.

To je podivné. V roce 2018 totiž bude dle stávající prognózy inflace pod cílem ECB již pět let, a ačkoliv z pohledu dluhopisových investorů 5 let může být „střednědobý horizont“, u měnové politiky to tak není. Změny měnové politiky se totiž z drtivé části do dvou let projevit musí (což je mimochodem důvod, proč už nyní od oslabení koruny z roku 2013 v ČR nikdo nic dodatečného nečeká); takto dlouhá zpoždění měnová transmise prostě nemá, a to ani po krizi.