Korupce v ČR: Jsme skutečně zkorumpovanou zemí?

Korupce se u nás bere jako výchozí fakt, o němž není potřeba – a ani se nesmí – vést jakýkoli spor. Kdo by snad měl o rozsahu korupce u nás pochyb, je označen za podezřelého, za toho, kdo ji chce bagatelizovat nebo dokonce krýt.

S vyprazdňováním skutečných témat z politiky bylo potřeba hledat témata zástupná. V posledních letech se takovým tématem stal boj s korupcí. Politické a mediální sféře se podařilo vytvořit dojem o zemi prolezlé korupcí skrz naskrz a z korupce udělat prostředek, který ospravedlní téměř veškeré státní zásahy, jež pak všemožně omezují ekonomické subjekty a zcela nepřiměřeně a excesivně regulují jejich činnost.

Zkorumpovanost země se bere jako výchozí fakt, o němž není potřeba – a ani se nesmí – vést jakýkoli spor. Kdo by snad měl o rozsahu korupce u nás pochyb, je označen za podezřelého, za toho, kdo chce korupci bagatelizovat nebo dokonce krýt. Nebo je odkázán na nelichotivá data o korupci „nezávislé“ instituce Transparency International (TI). Dle zprávy této organizace se Česká republika dle indexu CPI v roce 2015 v celosvětovém srovnání umístila na 37. místě (z celkového počtu 168 sledovaných zemí), s hodnocením 56 bodů (maximum 100, čím vyšší hodnota, tím menší korupce). Svými výsledky se řadí mezi země, jakými jsou Španělsko, Jižní Korea, Kostarika či Slovinsko. TI uvádí, že ČR si výrazně polepšila, ale ve srovnání evropských zemí je až 22. a k evropskému průměru (67 bodů) má stále daleko. Naopak mezi „nejméně zkorumpované země“ se dle TI tradičně řadí Dánsko, Švédsko a Finsko. Je však opravdu u nás rozsah korupce tak hrozivý a je na základě těchto dat možné tvrdit, že naše země je zkorumpovaná, jak se nám stále snaží TI vnutit? A jsou zlepšující se výsledky indexu CPI v posledních dvou letech změnou trendu, kterou lze připisovat působení a opatření této vlády, jak tvrdí TI? Ani to, ani ono.

Nejdříve je potřeba se podívat, o jaký ukazatel jde. Nevědomostí či záměrem vynechávají všichni protikorupční bojovníci to, že TI vůbec neměří korupci. Jde totiž o index vnímání korupce (CPI – Corruption Perception Index), který z definice neměří či neodhaduje rozsah korupce, ale zachycuje její vnímání ve veřejnosti. Při sestavování tohoto indexu se vychází z názoru respondentů („expertů“ i občanů), který je však zcela subjektivní a významně ovlivněný debatou o korupci v médiích, v politice a obecně ve společnosti. V zemi, kde existuje silná role médií (u nás bychom mohli hovořit dokonce o nadvládě médií – mediokracii) a kde se z korupce stalo náhradní politické téma (u nás jedno z mála, ne-li jediné), bude téma korupce – ať už je realita jakákoli – rezonovat silně i v odpovědích dotazovaných a „korupci“ dle tohoto indexu nadhodnocovat.

Dokládají to i data, která na českém příkladu zachycují souvislost mezi veřejnou debatou o korupci (prostřednictvím médií) a vývojem Indexu vnímání korupce (CPI) mezi lety 2009 až 2015. Podíváme-li se, kolik bylo v jednotlivých letech v denících, časopisech, webech a na televizních a rozhlasových stanicích napsaných článků, resp. odvysílaných pořadů věnujících se tématu korupce[1], a porovnáme-li tato čísla s vývojem indexu vnímání korupce, zjistíme, že vývoj obou ukazatelů spolu silně koresponduje. Jak mezi lety 2009-2011 počet těchto „mediálních výstupů“ s korupční tématikou narůstal, vnímání korupce se dle indexu CPI zhoršovalo (hodnota indexu klesala). Maximálního vrcholu co do počtu článků a televizních reportáží o korupci bylo dosaženo v roce 2011. Od té doby jejich počet klesá. Naproti tomu index vnímání korupce od roku 2011, s jedinou výjimkou v roce 2013 (mediální smršť po pádu Nečasovy vlády, kdy z obrovského korupčního skandálu kolem vlády a vládních poslanců zbyla jen nezaplacená daň za dary – aniž bych chtěl neplacení daní jakkoli zlehčovat a obhajovat), roste, což interpretujeme jako subjektivní zlepšování situace.

K indexu vnímání korupce bychom měli být ostražití zejména my ekonomové. Odhlédnu-li od problémů spojených s tím, že jde o kompozitní ukazatel  (upravuje a průměruje nejednotně definovaná, zjišťovaná a měřená data jiných agentur), je k němu výtka zejména metodologická. Ekonomie je totiž věda o lidském jednání, o faktech, a nikoli o zdáních či o domněnkách o chování lidí. Ekonomové typicky ignorují, co lidé říkají, ale zajímá je, co lidé ve skutečnosti dělají a jak se chovají. Ekonomové proto nevěnují pozornost tomu, co lidé odpovídají v nejrůznějších anketách, ale tomu, jak se rozhodují v realitě (jaký je skutečný stav věcí). Touto optikou je nutné nahlížet i na zmíněný index CPI – ten o realitě nevypovídá vůbec nic. Je to pouze index „blbé nálady“ či o médii a nevládními organizacemi typu Transparency International vytvořené atmosféře, ale pro analýzu rozsahu korupce nemá žádnou hodnotu. Slouží jedině jako ospravedlnění všech samozvaných bojovníků proti korupci, kteří chtějí omezovat naši svobodu. Znamená to snad, že skutečný rozsah korupce změřit či alespoň odhadnou nelze?

Skutečný rozsah korupce opravdu změřit neumíme. Jako nejvhodnější ukazatel se jeví rozsah šedé ekonomiky. Šedá, neboli stínová ekonomika, totiž v sobě nezahrnuje naše dojmy a nálady, ale skutečný rozsah korupčních aktivit. Do šedé ekonomiky se zahrnují jakékoliv ekonomické činnosti a vztahy, které porušují běžně užívané normy etické, společenské, morální a obchodní: např. daňové úniky, práce načerno, praní špinavých peněz a rovněž v sobě zahrnuje korupci. Šedá ekonomika však není přímo zachytitelná. Nemožnost jejího přesného měření ale neznamená, že bychom se jí nemohli zaobírat. Veškeré legální ekonomické aktivity (všechny vyprodukované statky a poskytnuté služby) neumíme rovněž přesně změřit, ale jen odhadnout pomocí ukazatele hrubého domácího produktu (HDP). Stejně to platí i o korupci, resp. šedé ekonomice. A co je podstatnější, není důvodu, proč by stát s podprůměrnou úrovní šedé ekonomiky měl být výrazně nadprůměrně zkorumpovaný. A to je právě příklad České republiky.

Existuje mnoho metod, jakými rozsah šedé ekonomiky odhadovat. Jedním z nejuznávanějších odborníků na šedou ekonomiku je prof. Schneider z univerzity v rakouském Linci. Ten s firmou A. T. Kerney a Visa vydává každoročně žebříček rozsahu šedé ekonomiky v zemích Evropy. Z 31 evropských zemí OECD je Česká republika ve studii za rok 2015 na 14. místě o velikosti šedé ekonomiky ve výši 15,1 % HDP, těsně za Slovenskem (14,1 %), které je jedinou zemí střední a východní Evropy s menším rozsahem šedé ekonomiky než máme my. Jen o dvě příčky před námi je Švédsko – všemi bojovníky s korupcí udávaný vzor nezkorumpované země (13,2 %). ČR je s 15,1 % výrazně pod průměrem 28 zemí EU (18,3 %) i všech sledovaných zemí OECD (16,7 %) a hluboko pod celosvětovým průměrem (31,2 %, data za rok 2014). Zůstaneme-li u stejné metodiky odhadu šedé ekonomiky, z dlouhodobějších dat rovněž zjistíme, že po celou sledovanou dobu (od roku 2003) je rozsah šedé ekonomiky u nás nejen podprůměrný, ale rovněž kontinuálně klesá! Neboli, rozsah ekonomické aktivity v šedé, nelegální zóně se relativně neustále zmenšuje. A neexistuje důvod, proč by stát s malým rozsahem šedé ekonomiky měl mít výrazně vyšší rozsah korupce.

Mezi novináři, a to nejen českými, se stalo nešťastným zvykem vykreslovat šedou ekonomiku a korupci jako zvláštní, samostatný fenomén, který je způsoben charakterovou slabostí nás a našich spoluobčanů. Skutečnou příčinou šedé ekonomiky a korupce není ale morální slabost lidí, nýbrž státní regulace a nadměrný rozsah přerozdělování a paternalismu. Není proto překvapivé, jakou shodu v této věci nacházejí nejrůznější studie zachycující různé země za různá období. Zmiňovaný Friedrich Schneider společně s Colinem Williamsem ve své studii z roku 2014 (The Shadow Economy, London, The Institute of Economic Affairs) odkazují na dvacet různých empirických výzkumů (včetně svých vlastních), které potvrzují, že daně a sociální odvody jsou nejvýznamnější veličinou, která vysvětluje velikost šedé ekonomiky (a tím i rozsahu korupce) v jednotlivých zemích a obdobích.

Ekonomická věda se neorientuje na nejvznešenější ideály humanity, ale na analýzu běžného rozhodování a jednání lidí. Nejde jí o anekdotické historky či z kontextu vytržené mimořádnosti o tom, jak se lidi chovají ve svých nejlepších či nejhorších chvílích, ale o to, jak se lidí chovají ve své každodennosti. Touto optikou je třeba nahlížet i na korupci. Snad právě obava všech idealistů, že ekonomové mohou mít ohledně lidí třeba i nepříjemnou pravdu, činí ekonomický pohled častým terčem ataků. A možná ještě více proto, že umožňuje klást i další nepříjemné otázky. Jestli korupční realita a zdání, které vytvářejí dnešní média a některé skupiny, nejsou v přímém rozporu? Nebo proč děláme výrazná represivní opatření, když nejsme podílem šedé ekonomiky nijak výjimeční? A pokud i tak chceme rozsah šedé ekonomiky a korupce snížit, proč se nezaměříme na skutečnou podstatu problému – na nadměrný rozsah státu a jeho přerozdělování? Protože hra na boj proti korupci je skvěle prodejným zbožím na politickém trhu. Zvláště když média veřejnost s předstihem patřičně připraví.

Ing. Martin Slaný, Ph.D.

Přednáší na VŠE v Praze makroekonomii a publikuje v odborném tisku. Působí v Institutu Václava Klause. Vystudoval národní hospodářství a ekonomickou teorii na Vysoké škole ekonomické v Praze a na téže škole získal i doktorát v oboru finance. Během studia absolvoval semestrální pobyt na Keplerově univerzitě v Linci a několik kratších zahraničních studijních pobytů a stáží. Na fakultě navštěvoval seminář Václava Klause, pro kterého později pracoval jako ekonomický poradce (2007-2013). V letech 2011-2013 působil v Kanceláři prezidenta republiky zároveň jako ředitel Sekretariátu prezidenta republiky.

[1] Data zachycují celostátní a regionální deníky, časopisy, TV, rozhlas, zpravodajské weby, webmonitory (mimo zahraničních) dle klíčového slova korupce z databáze Anopress.