Šifra mistra Varoufakise: Povzdech nad základy eurozóny

Kolem zamýšleného platebního systému, který připravoval bývalý řecký ministr financí, se vyrojila celá řada mýtů. Prý to byl systém, který měl Řecko připravit na přechod k drachmě. 

Nepochybně, pokud by k něčemu takovému muselo dojít, tak by takový systém Řecku jistě pomohl. Yanis Varoufakis však ve svém názorovém okénku Financial Times publikoval krátký článek, ve kterém stručně princip onoho platebního systému vysvětlil, včetně důvodu, proč jej připravoval. A dává to celkem smysl.

Varoufakis si v úvodu povzdechl, že v základech eurozóny se vyskytuje jeden paradox. Vlády, které postrádají centrální banku, která jim má v nouzi pomoci, zatímco centrální banka nemá vládu, která by ji podporovala. Jinými slovy, Evropská centrální banka podle Varoufakise nefunguje příliš jako věřitel poslední instance, a tak se může stát, že si členské země eurozóny budou někdy muset poradit i samy.

To byl ostatně podle něj hlavní důvod, proč začal v době svého působení v pozici ministra financí připravovat jakýsi autonomní platební systém, který by byl schopen efektivně řešit chronický nedostatek likvidity ve veřejném sektoru, což ale následně vedlo k dlouhodobému utrpení také sektoru soukromého. Zjednodušeně řečeno, tento systém měl suplovat některé funkce centrální banky.

Nedostatek likvidity se projevoval tak, že vláda nemohla včas platit své závazky soukromému sektoru (domácnostem i firmám), protože daňoví poplatníci neměli dostatek likvidity na placení svých daní (zejména DPH), protože se prodlužovala doba splatnosti za zboží a služby. Řecko se tak dostalo do kruhu, který my dobře známe z 90. let minulého století. Říkalo se tomu druhotná platební neschopnost – nemohu zaplatit, protože mi dosud nebylo zaplaceno. Tím pádem vznikal jakýsi řetězec pohledávek a závazků. Varoufakis odhaduje objem této platební neschopnosti na více než 3 % ročního HDP, se kterým se řecká ekonomika potýkala každý rok od roku 2008.

„Naší základní a jednoduchou myšlenkou bylo umožnit multilaterální započtení všech závazků mezi státem a soukromým sektorem. K tomu měla sloužit již existující webová platební platforma daňových úřadů. Na této platformě jsme chtěli umožnit zřídit jakýsi rezervní účet, na kterém by se vedl objem závazků státu vůči jednotlivci či firmě, organizaci. Ostatní držitelé daňových čísel by mohli tento ´kredit´ mezi sebou převádět z jednoho rezervního účtu na jiný, případně jím i platit své závazky vůči státu,“ píše Varoufakis.

Fungování systému vysvětluje na jednoduchém příkladu. Stát dluží firmě A 1 milion eur a tato firma současně dluží svým zaměstnancům 30 tisíc eur a dalších 500 tisíc firmě B, od které nakoupila zboží a služby. Zaměstnanci firmy A dluží státu 10 tisíc eur a firma B dluží státu 200 tisíc eur. V takovém případě by se v rámci navrhovaného platebního systému okamžitě započetly vzájemné pohledávky mezi firmami A, B, zaměstnanci a státem v hodnotě 210 tisíc eur.

„Ve druhé fázi, kterou jsme již neměli čas důkladněji zvážit a připravit, jsme chtěli tento systém rozšířit i na mobilní aplikace a jakési ´občanské karty´, které by zajistili celé ekonomice větší flexibilitu. Připravovaný platební systém by se dal využít i jako alternativa vůči dluhopisovému trhu. Na ten Řecko prakticky nemělo přístup od roku 2010. Soukromé subjekty by například mohli nakupovat jakési daňové kredity od státu, kterými by se například během jednoho roku daly platit budoucí daňové povinnosti. Tato kredity by byly zvýhodněny, například 10% sazbou,“ vysvětluje dále Varoufakis. Varoufakis považoval tento platební systém za zcela transparentní a sliboval si od něj, že jakmile by se v praxi osvědčil, mohl by řecké vládě opět zpřístupnit standardní finanční trh.

Bývalý ministr financí také zdůrazňuje, že tento platební systém nebyl nikterak tajný. „Když jsem 6 července předával svůj úřad mému nástupci Tsakalotovi, prezentoval jsem veškerou práci, které pode mnou mé ministerstvo za uplynulých pět měsíců odvedlo, včetně budoucích projektů a priorit. Zamýšlený platební systém byl součástí této prezentace. Žádný novinář si toho nevšiml. Jakmile se ale na veřejnosti objevily mé následné telefonické diskuse s mnoha mezinárodními investory na oficiálním měnovém a finančním fóru, ačkoli se odehrály pod pravidlem Chatham House, tisk měl najednou manévry.“

Varoufakis prý rozumí tomu, jak jsou novináři fascinováni neortodoxním platebním systémem, nicméně podle něj stojí za daleko větší pozornost něco jiného: „Trojka odporně využila omezené národní suverenity řeckého národa a fakticky zabránila tomu, aby řečtí ministři mohli dělat svou práci včetně zavádění inovativních politik. Je cosi shnilého v eurovém království,“ uzavírá Varoufakis.

Petr Musil