Je ovlivněn reformní proces v Iránu?

Útok na USA může ovlivnit křehký reformní proces v Íránu

Íránská televize je po většinu času velice nudná, na obrazovce se střídají přenosy ze zasedání vlády a duchovních, seriály o problémech tradičních íránských rodin a náboženské motivy doprovázené klasickou hudbou. Jediné rozptýlení pro cizince představují zprávy připravované pomocí CNN, které jsou ovšem vysílány ve fársí, a zprávy v jedenáct hodin večer, které jsou v angličtině.

V úterý 11. září se však stalo něco neobvyklého. Redaktoři pustili na obrazovku přímé zpravodajství ze CNN, aniž se ho namáhali přeložit. Nebyl na to prostě čas. I když nikdo nevěděl, co se z toho vyvine, toto bylo jasným důkazem důležitosti, kterou islámský stát útoku na USA přikládá.

Lidé sledovali události na íránské televizi nebo na satelitu. Satelity jsou v Íránu sice oficiálně zakázány, ale v praxi je vlastní stále více lidí, stejně jako internet. Jednou za čas ovšem zazvoní telefon, který upozorní vlastníky na možnost kontroly íránskou policií. Člověka vždycky znovu naplní úžasem, jakou rychlostí jsou schopni všechno schovat a zamést stopy. Íránci už jsou zvyklí a ví, že takovéhle kontroly se objevují maximálně čtyřikrát do roka. V tu dobu je ale lepší na sebe neupozorňovat, jinak policie zabaví vše, co najde, a abyste to získali zpět, musíte zaplatit obrovské množství peněz.

Na ulicích všichni mluví o odpoledním útoku. Jsou otřeseni a nechápou radost palestinských obyvatel. „My nejsme žádní teroristi,“ říkají. Jakoby už tušili, kdo nakonec bude označen za viníka, tahle věta předznamenává postoj, jaký v nejbližších hodinách zaujmou západní státy vůči islámským zemím.

Okamžitý dopad

Druhý den se začaly objevovat první spekulace o Usámovi bin Ládinovi a islámských teroristech. Lidé se zastavovali v hloučcích na ulici a ukazovali si noviny. Nemohli pochopit, že ta hromada trosek, kterou vidí na první straně, je New York. Navzdory prohlášením, že si Američané zachovají chladnou hlavu a budou rozlišovat mezi jednotlivými islámskými státy, se důsledky projevují téměř okamžitě. Alímu, který již dostal příslib víz do Německa, je telefonicky sděleno, že v současné době je jeho přítomnost v Evropě nežádoucí. Jedná se o hudebního skladatele, který na víza čekal přes půl roku. Nepočkali ani jeden den, aby zjistili, co se za tím vlastně skrývá. Pro obyčejné Íránce teď bude stále těžší, ne-li vůbec nemožné, získat víza jak do Evropy tak do Spojených států.

To ovšem není hlavní věc, která je trápí. Neznepokojily je tyto konkrétní problémy ani neprojevovali nepřátelství vůči Spojeným státům, čemuž by se ovšem mohl jen málokdo divit. USA z obav z islámské revoluce vojensky podporovaly v osmdesátých letech Irák ve válce s Íránem, uvalily na Írán embargo a zapsaly ho na listinu států podporujících terorismus. Nic z toho ale mezi obyvateli Teheránu nezaznělo.Vzhledem k mnohaleté mezinárodní izolaci si Íránci zřetelně uvědomují, jak je každá informace o jejich zemi a o islámském světě, která pronikne na veřejnost, důležitá. A jak moc to může ovlivnit jejich boj za lepší život.

Určitou roli hraje i fakt, že Íránci Araby nemají rádi. Nejlépe to snad demonstruje nechuť, kterou cítí k arabštině. Je to první cizí jazyk, který se učí, ale většina z nich ho neumí, protože je jim protivný, stejně jako Arabové samotní.

Obavy z následků útoku

V Íránu v současné době probíhají velice křehké reformní procesy, které jsou výsledkem mnohaletého úsilí obyčejných Íránců a Íránek. Začalo to volbami do Madžlisu v roce 2000, kdy reformní síly získaly nadpoloviční většinu křesel, v červnu letošního roku byl podruhé zvolen proreformní prezident Mohammad Chátamí. Na jeho vyjádření všichni netrpělivě čekali. Co je nakonec překvapilo, nebyl obsah jeho projevu, ale fakt, že mu to bylo povoleno říct.

Ve zvláštním systému íránské politiky totiž prezident nedisponuje zdaleka takovou mocí, jak by se mohlo zdát. V Íránu neexistuje institut ministerského předsedy (byl zrušen po revoluci v roce 1979) a prezident má jen omezené pravomoci. V čele Madžlisu stojí Nejvyšší vůdce (valije fakíh), politická i náboženská autorita, ajatolláh Alí Chameneí. Prvním Nejvyšším vůdcem byl ajatolláh Chomejní, který tento post ustavil v souladu se svou interpretací Koránu. Nejvyšší vůdce má právo vybrat vrchního velitele ozbrojených sil a může vyhlásit válku nebo mír. Opravdu důležité je to, že Chameneí a ostatní duchovní autority v íránském parlamentu dovolili Chátamímu, aby otevřeně odsoudil útok na Spojené státy a nabídl jim svou pomoc.

Jakmile se objevily informace o chystaném útoku na Afghánistán, zatrnulo Íráncům snad více než komukoliv jinému. Když prezident Chátamí varoval před ukvapenými závěry a prohlásil, že to může skončit velkou humanitární katastrofou, věděl, o čem mluví. Írán hostí nejvíce uprchlíků na světě, nachází se totiž v „nešťastné“ geografické poloze, obklopen etnickými a politickými srážkami ve všech směrech. Kurdové, kteří jsou perzekuováni v Turecku a Iráku, utekli převážně do západního Íránu, během osmileté íránsko-irácké války k nim přibylo dalších zhruba 600 000 Kurdů a příslušníků jiných etnickým menšin. Na íránské ekonomice se podepsaly i boje mezi Armény a Ázerbájdžánci.

Nejvyšší cifru ovšem představují afghánští uprchlíci – dnes jich v Íránu žije kolem jednoho a půl milionu. Původně opustili svou zemi za války se Sovětským svazem, ale zůstali v Íránu vzhledem k pokračující občanské válce ve své zemi. Žijí převážně v Teheránu a Mašhadu a zatěžují čím dál více už tak slabou íránskou ekonomiku. Nejsou to ani dva měsíce, co Írán otevřeně vyhlásil, že se za pomoci UNHCR bude snažit navracet některé uprchlíky do jejich vlasti a v žádném případě nebude přijímat nové. Za této situace bude asi muset svou politiku přehodnotit a nikdo si netroufá odhadnout, jak to může dopadnout. Írán kvůli mezinárodní izolaci ze strany Spojených států navíc dlouhá léta nedostával vůbec žádnou podporu a pomoc.

Před třemi týdny navštívil íránský ministr zahraničí Kamál Charrazí Brusel, kde se setkal s představiteli evropské patnáctky. Ti mu vyjádřili podporu a vzkázali Spojeným státům, že by měl přehodnotit svou zahraniční politiku vůči tomuto islámskému státu. Teď se jeho podporu snaží získat i britský premiér Tony Blair. Útok na Afghánistán bude ovšem zcela jistě znamenat destabilizaci pro celý Střední východ, Írán nevyjímaje.

Helena Zajícová

Uveřejněno se souhlasem serveru