Fiskální pohádka

Od vzniku kreditní krize v roce 2008 se událo mnoho věcí, které bychom do té doby považovali za velmi nepravděpodobné. Ceny nemovitostí mohou skutečně klesnout, risk management bank (nebo bankám podobných institucí) a ratingové agentury se skutečně mohou zmýlit, hospodářský cyklus může upadnout téměř až do deprese a vlády rozvinutých trhů nemusí být již nadále bezrizikovými.

 Přetrvávající finanční krize, jíž je aktuální dluhová krize součástí, nás naučila, že nástroje makroekonomické a finanční politiky či akademické teorie nemusí být při zmírňování hospodářského cyklu a šoků v systému všemohoucí

 Ztráta pevné půdy pod nohama

 Na pozadí toho všeho prošli v uplynulých 3 letech politici, akademici a mnoho dalších expertů různými fázemi nedůvěry a zmatku. Stávající přesvědčení musela být přehodnocena a rychle nastolená politika a inovace musely zabránit nejhorším možným následkům. Poté co jsme se ocitli v nové realitě se zdají být tyto nástroje jakoby omámené, vyčerpané, či dokonce obojí.

Není tedy žádným překvapením, že se vytrácí ochota politiků hledat sofistikovanější řešení stávajících problémů zapříčiněných dluhovou krizí. To ovšem není cesta z problémů. Jednoduchá opatření mohou být pro stále křehký globální ekonomický systém velkým rizikem. Jejich dalším důsledkem pak mohou být zvýšené náklady na řešení dluhových problémů a ohrožení budoucího ekonomického růstu. Znepokojivé zlehčování problémů spojených s potížemi v rozvahách má nyní podobu toho, že řešením dluhových problémů nemůže být jejich přesunutí z jednoho místa na druhé.Tento přístup navíc ignoruje fakt, že současné dluhové potíže  jsou především distribučním problémem, ne problémem nahromadění obrovského množství dluhů, dluh vždy zůstane dluhem.

Obrovské nerovnováhy v bilancích napříč sektory či zeměmi vytváří tlak prostřednictvím omezování předlužených hráčů (tzn. vlády USA, Velké Británie, periferie Eurozóny, Japonska a rozvíjejících se trhů). Ti už pak nemusí být ochotni použít svou potencionální kupní sílu, což vyplývá z výhledu slabé koncové poptávky nebo zvyšujícího se rizika nesplácení dluhů z důvodu jejích vysoké koncentrace.

 Všichni chtějí šetřit

 Jediným možným výsledkem toho, že se všichni najednou pokusí redukovat své dluhy seškrtáním výdajů bude to, že poklesne poptávka, ekonomický růst a příjmy, dluhová nerovnováha se tím však nezmenší. Jedním z nejvíce znepokojujících následků přetrvávající finanční krize, zejména s přihlédnutím na americký hypoteční trh a řecké dluhové problémy, je přesvědčení, že jedinou cestou kupředu je utahování opasků. To však může fungovat pouze v případě, že by byly nezadlužené země ochotny převzít výdajový kolík. Pokud se tak však nestane, čeká nás velmi pravděpodobně druhé dno.

Část odborné veřejnosti argumentuje tím, že fiskální restrikce povedou ve skutečnosti k expanzi, protože by mohly podnítit silnější aktivitu v soukromém sektoru. Historie ovšem ukazuje, že fiskální restrikce jsou ekonomickým růstem doprovázeny pouze za účasti některého z faktorů jako jsou pád rizikových prémií na lokálních dluhopisových trzích, silně znehodnocená měna, kolísavá externí poptávka či kombinace těchto faktorů. Výrazné zlepšení ekonomického prostředí bez některého z těchto elementů je velmi nepravděpodobné.

 Pro mnoho zemí, v nichž již úsporná opatření probíhají, je velmi těžké dosáhnout dokonce jen jednoho z těchto elementů. Traumatizováni řeckou tragédií, navrhují mnozí experti okamžitá úsporná opatření nejen právě pro Řecko, ale i pro další ekonomiky, které zatím nečelí bezprostřednímu finančnímu riziku či tlaku na dluhopisových trzích.

Nejvíce realistický přístup ukazující cestu z problémů je nespoléhat se na zázrak expanzivních opatření, ale na kombinaci krátkodobých stimulů s dlouhodobou restrukturalizací dluhů způsobených výdaji na zdravotní péči a penze.Řeč je o „jádru“ Eurozóny, Velké Británii,  USA a Japonsku. Všechny tyto země budou mít v dlouhodobém horizontu velmi vážné potíže se svou solvencí. To je však zapříčiněno demografickými trendy a rostoucími náklady na zdravotní péči a penze. Velmi optimistické předpoklady říkají, že problémy těchto zemí lze řešit snížením nákladů na zdravotní péči či penze. Velké rozpočtové deficity, jež dnes vykazuje celá řada ekonomik, jsou však také výsledkem největší recese od doby Velké deprese a velmi chabého zotavení. Svou roli hraje i neschopnost (kvůli procesu oddlužování) či neochota (nedostatek důvěry v budoucí poptávku) soukromého sektoru zvýšit své výdaje. Bez okamžitých vládních zásahů k podpoře ekonomiky je jen velmi nepravděpodobné, že by se odhady budoucího růstu mohly stát realitou.

 Jsou politici ve slepé uličce?

 Ovšem, tím že vlády směřují svou víru a motlitby k hotovostí oplývajícím korporacím, které by podle politiků měly v porozumění pro krátkodobá opatření nabírat zaměstnance a zvýšit investice, se také mohou vlády dostat do situace, kdy začnou honit svůj vlastní ocas. Podobně je tomu již v Řecku, kde silná úsporná opatření podkopala domácí ekonomiku a následně i rozpočtové příjmy tak moc, že se řecké vládě nakonec nepodařilo splnit své fiskální cíle.

Příliš růžový není ani výhled dalšího vývoje v USA, Eurozóně a Velké Británii, a to právě z důvodů slabého ekonomického zotavení a debat o budoucí fiskální politice, která je nyní omezována na téma jejího zpřísnění. Jak jsem již uvedl dříve, tyto ekonomiky se musí soustředit na dlouhodobá řešení bez podkopávání ekonomického růstu v dalších 12 – 18 měsících. S přihlédnutím k absenci vůle realizovat tato opatření však roste riziko pro další ekonomický růst. Doufejme tedy, že politiky zvažovaná fiskální pohádka se velmi rychle vytratí ze světla světa, aby tak zabránila dalšímu ekonomickému zpomalení. Současný vývoj tomu však bohužel nenasvědčuje.

Je výhodnější investice do růstových nebo dividendových akcií? Na tuto otázku vám odpoví článek: http://www.penizenavic.cz/clanky/hledani-vynosu-dividendove-dilema