Žijeme v demokracii, nebo státokracii?

Od roku 2000 vzrostly mzdy ve veřejném sektoru o 11 000 korun, v soukromém sektoru to bylo jen 10 300 korun. Produktivita státních zaměstnanců je dle mnoha manažerů o mnoho nižší než v sektoru soukromém. Jak je možné, že si státní zaměstnanci i přesto vydobyli taková privilegia?

Zákaznický tlak bez odezvy

Problém také je, že nikdo ze soukromého sektoru nemůže nijak ovlivnit práci lidí ve veřejné sféře. I když jako klienti soustavně reklamujeme kvalitu státních služeb – dlouhé fronty, neochotné úředníky či na otřesnou práci policie – zůstává zákaznický tlak bez odezvy. Neexistuje totiž politická síla, která by si doopravdy troufala veřejný sektor zefektivnit a snížit počet úředníků. I státní zaměstnanci a jejich příbuzní jsou voliči. A přece si dobrovolně nezvolí více práce. Nebo dokonce její ztrátu. A žádná velká strana si zase nemůže dovolit o jejich hlasy přijít. Pak už by to nebyla velká strana.

Domyšleno až do konce: nejenže „na státním“ neplatí, že náš zákazník je náš pán, ve skutečnosti lidé ze státního sektoru vládnou těm ostatním. Říkám tomu státokracie.

Tento očividně nedemokratický jev je ale důsledkem dodržování demokratického principu. Totiž toho, že ve státě mají všechny hlasy stejnou váhu. Bez ohledu na to, jestli jejich vlastníci na chod tohoto společného podniku přispívají (a přispěvatelem je pouze soukromý sektor), nebo jestli je živí (veřejný sektor je čistý příjemce).

Jaké je řešení?

Pokračování textu najdete na http://www.finmag.cz/clanek/22722/