Ústavní soud brutálně míchá karty

V posledním období na sebe Ústavní soud strhává nebývalou pozornost. Překvapivá informace ze závěru tohoto týdne, týkající se oblasti důchodového pojištění, má několik rovin.
V politické rovině je zajímavé sledovat reakce politiků a konfrontovat je s jejich dřívějšími prohlášeními. Z krátkých a z kontextu vytržených vyjádření v médiích můžeme usuzovat na jistou bezradnost. Viditelně zaskočený se zdál být na televizní obrazovce předseda ČSSD, možná zejména proto, že se již vidí vítězem voleb a teď mu přibyl úkol, který je na první pohled nad síly jakékoli politické reprezentace a který může zcela nevybíravě zablokovat dosavadní předvolební přísliby. K jeho cti budiž řečeno, že se vyjadřoval střízlivě a rezervovaně. Ukvapený nebyl ani „úřadující šéf“ ODS, který však situaci využil k tomu, aby vyzval k akceleraci prací na důchodové reformě. K tomu ovšem nutno objektivně poznamenat, že zaklínadlo důchodové reformy je verbálním instrumentem všech stran už drahnou řadu let a přehršel dosavadních návrhů byla v zásadní kontradikci s tím, co by mělo následovat nyní, po tom, co konstatoval orgán strážící českou ústavnost. Demografické predikce nebyly vzaty v úvahu, záměr vyvést část pojistného ze základního systému, známý pod slovním spojením opt- out, náhle ztrácí relevanci, protože nález má přímou vazbu právě na základní systém, beztak již přetížený.
Protože demokracie stojí na pilířích dělby moci, nepovažuje se za korektní kritizovat rozhodnutí nezávislých soudů, natož toho ústavního, nicméně i při vědomí, že tento vrchol soudní hierarchie byl svým způsobem vázán návrhem, tak první mediální informace, jak byly dosud publikovány, vyvolávají určité rozpaky, ne-li přímo zděšení. Osobně rezignuji na jakákoli opovážlivá hodnocení nálezů ÚS, dovolím si však v tomto případě poukázat na některé legislativní souvislosti z praktického hlediska. (Předesílám, že "objektivně" dávám nálezu za pravdu.) Zákon o důchodovém pojištění (č. 155/1995 Sb., ve znění pozdějších změn a doplnění), stejně jako předcházející úpravy této materie, je ideově postaven především na kombinaci dvou zásad. Balancuje mezi sociálním aspektem a tzv. zásluhovým hlediskem, přičemž prvek sociální je evidentně nadřazen. Je nad možnosti této krátké analýzy popsat provázanost jednotlivých ustanovení předmětného normativního aktu, spokojme se proto s konstatováním, že je mimořádně dynamický a opakovaně reaguje na vývoj nejrůznějších ukazatelů (parametrů) v čase. Vytrhnout jediné ustanovení z této interakce nemůže zůstat bez „fatálních“ následků. Hrozí zhroucení celé konstrukce zákona a nahrazení či změna dikce zmíněného ustanovení nutně vyvolá řetěz dalších změn a úprav včetně následné laviny reakcí ze strany poživatelů důchodových dávek. To již není třeba hovořit o nezbytné úpravě dalších právních předpisů, zejména pojistných sazeb, které jsou „optimalizovány“ na současný režim, resp. filosofii.
Bylo by totiž bláhové domnívat se, že stačí „přiměřeně“ modifikovat hranice a procentní hodnoty redukčních pásem. Přidat procento tady a pár stovek jinde do stávající konfigurace je samozřejmě možné a nejjednodušší, ale kde je ta hranice přiměřenosti, aby to stačilo, aby se nenašli další nespokojenci kterým soud vyhoví? Nabízí se rovněž zdánlivě elegantní postup spočívající v aplikaci relace mzda/důchod, dejme tomu všem na hodnotě 42 %. Odhlédneme-li od toho, že s takovým institutem zákon nepracuje, tak by došlo k zajímavému jevu. Nejenže by řada důchodů v nominálním vyjádření strmě vzrostla, ale na druhé straně značný počet z nich by nemusel dosahovat přijatelné hranice, takže státní kasu by decimovaly dvousměrné požadavky. Jednak na penze nekryté dostatečným pojistným, jednak na další sociální dávky, které by dorovnávaly insuficienci výše důchodů u „nízkopříjmových“ občanů.
Jestliže Ústavní soud shledal, že diskriminace podle ustanovení § 15 zákona o důchodovém pojištění je zřejmá, nelze přehlédnout třeba restriktivní opatření státu v oblasti nemocenského, protože i zde existuje přímá vazba na mzdu, pojistné a v průběhu výpočtu dochází taktéž k citelné redukci. Jakékoli zdůvodnění dřívějších či budoucích rozhodnutí (nálezů) v sociální či zdravotní oblasti bude nyní nutně podrobeno pečlivému srovnání, zda ideová východiska jsou či byla konzistentní. Evidentně byl tudíž vypuštěn džin z láhve a můžeme být jen zvědavi, jak se s tím zákonodárci popasují, do jaké míry dokáží odolat lákadlu vlastního prospěchu. Zároveň je třeba ptát se obligátním cui bono? Již se ozývají hlasy, že soudcovský cech patří mezi ty skupiny občanů, který by na solidně stanovené relaci mzda/důchod určitě neprodělal. Problém však v daném kontextu vyvolává jednu poťouchlou otázku, kterou bychom neměli přehlížet. Tou je samotná relace odvedená práce/mzda. Jestliže tento vztah je v řadě případů zpochybňován, případně deformován až do té míry, že by se dala najít přímá úměra mezi výší platu (příjmu z výdělečné činnosti) a " intenzitou škody," kterou působí zaměstnanec firmě nebo činitel státu, tak zesílené promítnutí příjmu včetně existujících deformací do výpočtového schéma může pro futuro svádět k různým spekulativním a obtížně dokazatelným manipulacím.
Jestliže je principiálně neobvyklé dovolávat se čehosi, co obecná právní norma neupravuje, můžeme si všimnout ještě mnoha dalších sporných momentů. Nicméně zmiňme pro ilustraci jen ještě dva. V tomto konkrétním případě se jednalo o důchod invalidní, nikoli starobní. Vzhledem k věku nespokojeného důchodce to nehraje tak významnou roli, ale je vhodné připomenout, že při výpočtu důchodů podmíněných nepříznivým zdravotním stavem se dopočítává doba chybějící do vzniku nároku na starobní důchod jakoby příslušný subjekt byl zaměstnán. Třeba u třicetiletých invalidů s vysokými příjmy může důraz na tento aspekt znamenat významnou diskrepanci mezi celkovými odvody do systému a nadprůměrnou výší dávky. A pokud se hovoří o odvodech, tak je poctivé upozornit na to, že na odvodech do systému se podílí zaměstnanec „pouze“ jednou čtvrtinou. Větší část solidarity bohatých s chudými tak obstarává zaměstnavatel, což do jisté míry oprávněnost požadavků jednotlivců oslabuje.
Možná někdo očekával, že dramaturgie obou dnešních debat v televizních studiích se této události dotkne, nicméně Prima ani ČT ji nestačily tak rychle zpracovat. Je to vcelku pochopitelné, záležitost je příliš čerstvá a současně není tak triviální, aby se dala rozplést během jednoho televizního besedování, ostatně ani termín do 30.9.2011 stanovený US bude těžko stačit k nalezení řešení uspokojujícího celou množinu těch jichž se týká - což jsme vlastně všichni.

Další informace a zajímavosti zde, třeba glosy z dnešních politických debat na tv obrazovkách