Pavel Kohout: Pijte, utrácejte, ale hlavně nepracujte

Několik zajímavých čísel na úvod – když nepočítáme s žádnými odečitatelnými položkami, zaměstnanec s hrubou mzdou 20 000 korun uvidí na výplatní pásce 15 850 Kč. Jeho zaměstnavatel však za něho zaplatí 26 800 Kč. Celková míra zdanění tedy činí 41 procent.

Kdo má vyšší kvalifikaci a vydělává 50 tisíc hrubého, je celkově zdaněn 45,6 procenty. Celková superhrubá mzda v hrubé výši 150 tisíc měsíčně je daněna komplexní sazbou 47,6 procenta. Pokud patříte mezi superprivilegované s měsíční hrubou mzdou třeba dva miliony, zaplatíte menší procentní sazbu díky stropu pro odvod sociálního a zdravotního pojištění. Ekonomičtí laikové se často durdí nad existencí tohoto stropu. Nejde snad o nespravedlivé zvýhodnění superbohatých?

Inu, prakticky všechny vyspělé země zavedly stropy na sociální a zdravotní pojištění zkrátka proto, že alespoň částečně berou do úvahy termín „pojištění“. Každé skutečné pojištění se vyznačuje pojistnou ekvivalencí, což znamená, že výše plnění je přímo úměrná výši zaplaceného pojistného. Tento princip je u státem organizovaného pojištění porušen vzhledem k existenci solidarity. Je tedy alespoň částečně kompenzován zavedením stropů.

Jsou stropy spravedlivé?

Samozřejmě nejsou, zejména pro zaměstnance, jejich mzdy se pohybují těsně pod úrovní stropu. Ideálně „spravedlivý“ systém sociálního pojistného, který by zároveň obsahoval prvek solidarity, by musel být založen na klouzavě klesající sazbě. Něco takového ovšem přesahuje intelektuální i ideologické meze většiny politiků.

Laikové rovněž často řeší rozdíl mezi pojistným odváděným zaměstnancem a zaměstnavatelem. Tento rozdíl je ovšem převážně kosmetický. Ve skutečnosti jde o tytéž peníze placené ze stejného účtu, tedy z účtu zaměstnavatele. Rozdíl je pouze v tom, že při zvýšení odvodů placených zaměstnancem obvykle poklesne čistá mzda, zatímco při zvýšení odvodů placených zaměstnavatelem zpravidla firmy zvýší své náklady, protože většina podniků nechce nominálně snižovat mzdy. Tyto rozdíly mají ovšem pouze krátkodobý význam. Ve své podstatě jde jen o dvě různé nákladové položky, které se nakonec slijí do celkových nákladů na pracovní sílu.

Dále můžeme vidět ještě dvě nezpochybnitelná fakta. Za prvé, systém zdanění mezd je pro drtivou většinu zaměstnanců s ročním příjmem do zhruba 2,1 milionu stále mírně progresivní. Progrese by se ještě prohloubila, pokud bychom vzali v úvahu například odpočty za děti. Například pracovník se dvěma dětmi a mzdou 15 tisíc korun měsíčně je celkově zdaněn sazbou odpovídající 29 procentům.

Druhý fakt je ještě zajímavější. Drtivá většina zaměstnanců platí celkové sazby za daně a pojistné ve značné výši, zhruba v rozpětí 28 až 48 procent z celkových mzdových nákladů. Práce je velmi, velmi drahá! Je drahá kvůli daním a „pojistnému“, což jsou vlastně rovněž daně.

Neúprosné statistiky

Práce patří v České republice mezi nejvíce zatížené položky. Když si koupíte automobil Lamborghini, parfém Chanel, hodinky Patek Philippe nebo diamantový náhrdelník, zaplatíte 20 procent na dani z přidané hodnoty. Když si v restauraci dáte půllitr piva, zaplatíte daň jen ve výši zhruba 28 až 30 procent (podle druhu a ceny piva).

Co tato čísla znamenají: když budete chtít vytvořit pracovní místo pro kvalifikovaného zaměstnance, stát vás potrestá více, než když budete utrácet za luxus a od rána do večera se nalévat pivem.

Nyní přichází sociální demokracie s tvrzením, že je třeba ještě více zdražit již tak předražené mzdy. Zvýšení ceny čehokoli se projeví na poklesu poptávky. Ať už jde o zboží nebo o výrobní faktory. Platí to tedy i o práci. Zdražení práce pochopitelně bude mít za následek vyšší nezaměstnanost.

Statistiky jsou v tomto směru neúprosné. Profesor Edward Prescott (Nobelova pamětní cena za ekonomii za rok 2004) analyzoval poptávku po práci v Evropě a v USA od začátku 70. let. Tehdy Francouzi pracovali více než Američané. Pak začala francouzská vláda zvyšovat cenu práce cestou daňové zátěže.

Výsledek se dostavil: masová nezaměstnanost, ve Francii poklesl počet odpracovaných hodin per capita od roku 1970 o dvacet procent. Ani nejkluzčí sofisté z řad ekonomických mudrců ČSSD nejsou schopni tato fakta zlikvidovat. Zákon nabídky a poptávky nelze zrušit stokrát opakovanými nepravdami.

Psáno pro Lidové noviny

Tyto zprávy pro vás vytváří Finmag.cz.