Co mají společného tenis, auta a děti? Třeba nedostatek pokory...

Jízda autem může být někdy hodně, hodně inspirativní. Že si ťukáte na čelo a přemýšlíte nad tím, jestli jsem se nezbláznil? Hm, možná. Jistě, každého štve, že Češi neumějí trpělivě stát ve frontě čekajících aut, chtějí pro sebe urvat lepší místo na úkor druhého, bez ohledu na to, co mohou způsobit, hlavně, že dotyčný bude v klidu. Jenže máte pravdu, tyhle výtky už znají snad i čerstvě narozená miminka a chování lidí ne a ne se změnit. Ale vážně, zpět k tomu autu. Kopat lacině do nešvarů českých řidičů nemá tady a teď nemá valného smyslu. Většina z nich se stejně chová stylem Carpe diem! Po nás potopa.

Ale u vlastností lidí zůstaňme. Ten, kdo nesledoval víkendové vítězné tažení českých tenistů v Davis cupovém klání proti Švýcarům i se světovou jedničkou Rogerem Federerem v televizi, přišel opravdu o hodně. Skvělá hra, vynikající týmové výkony na obou stranách. Žádné zbytečné řeči. To se nestává každý den, že se povede porazit světový lídr ještě na domácí půdě, že? Vždyť to pak každý z nás tak trochu povyroste a je pyšný na to, že je Čech. Do očí se při oznamování výsledků v rozhlase, či televizi derou slzy emocí a dojetí a v hlavě se usazují myšlenky o tom, že musím být lepší, poctivější, pracovitější, a já nevím, co ještě. Zkrátka dokonalejší. Škoda ale, že se stejnou rychlostí, jakou se tyhle nápady v hlavě rodí, odcházejí jiným směrem pryč.

Ale aby to nebylo jen o chvále.. Když si pak třeba na internetu přečtete, že… čeští kluci na tiskové konferenci nevypadali pokorně, a svými výroky dávali na odiv tak trochu svou aroganci, přestanete se usmívat. A pak rychle zjistíte, proč vlastně obdivujeme ty „cizí“ jedničky a proč je tak těžké pro Čechy dostat se do čela. Můžeme si pak přečíst, že ti „cizáci“ jsou hlavně pokorní. Pokorní jsou i přesto, že vydělávají obrovské sumy peněz, hodně trénují a pracují na své image. A ti co nejsou, rychle narazí. A mají většinou smůlu. A to si všimli i čeští novináři. „Cože?“ řeknete si, „Vždyť ti pisálci slyší trávu růst.“ Dost možná, ale taky to tak být nemusí. Na žebříčky popularity totiž nemusí stačit být jen v něčem nejlepší, člověk by měl být i pokorný. A že to tak není?

Tak schválně, všimli jste si, když jste s dětmi na nějaké soutěži, jak se chovají? Většina z nich, místo toho, aby se ptala, kde byla chyba, nebo co zlepšit, mávne rukou a reptá. „Vždyť byla blbá tráva, diváci moc řvali, měl/-a jsem blbý boty….,“ jistě si dosadíte další „repty“. To slovo vyjadřuje vše. Zkrátka „švejkovský“ přístup z nás v daném okamžiku dělá místo pokorných a chtivých se zdokonalit, „jen“ ty nejchytřejší, nejdokonalejší a nejlepší „slovní“ trenéry sama sobě. A abych udělal oslí můstek a trochu odlehčil vážnost situace a vrátil se na začátek, tohle všechno platí to i pro jízdu autem.

Mimochodem, když jsem jel dneska po D1 směrem z Průhonic do Prahy před osmou hodinou ráno se synem do školy, byla dálnice „v pohodě“. Za půl hodiny v opačném směru jsem už viděl stát kolonu téměř až k odbočce na Jesenici. Důvod? Asi jednoduchý – někdo zas chtěl být rychlejší, lepší a dokonalejší na úkor druhého. Bez trpělivosti a pokory. Škoda, že se tohle nedá naučit někde ve speciální škole. Výsledky by jistě stály za to.