Zadlužené Irsko na horské dráze

Irsko dokázalo malý zázrak i při snižování veřejného dluhu. V roce 1986 činil dluh neuvěřitelných 122 procent hrubého domácího produktu. V roce 2000 jen 38 procent HDP, v roce 2005 již jen pouhých 28 procent HDP. Koncem roku 2009 ovšem dluh vyskočil na 69 procent HDP. Prognózy na rok 2012 se pohybují od 85 do 140 procent hrubého domácího produktu! Proč tato horská dráha?

Příčinou vysokého dluhu z 80. letech bylo nedobré hospodaření z předchozí doby, kdy Irsko bylo zaostalou ekonomikou s vysokými daněmi. Reformy nastartovaly hospodářský růst, ve kterém se vysoký dluh nakonec „rozpustil“. Státní dluh zkrátka rostl pomaleji než velikost ekonomiky. Tak se stalo, že problém státního dluhu ustoupil samovolně do pozadí, aniž by vláda musela šetřit.

Když se banky hroutí

To je ale jen první část příběhu. Ta druhá se týká bank. Bez bankovních úvěrů neroste žádná ekonomika. Irsko nebylo výjimkou. Po roce 2000, kdy informační technologie zažily krizi, byl hospodářský růst tažen investicemi do nemovitostí. Nastal gigantický boom. Profesor Morgan Kelly z University College v Dublinu uvádí, že ceny bytů vzrostly ze zhruba čtyřnásobku roční mzdy v průmyslu v roce 1995 na 10– až 17násobek v roce 2007. Tehdy irská realitní bublina vyvrcholila. Ceny poté v roce 2009 poklesly na 8– až 11násobek průměrné roční mzdy. Pokles bude patrně pokračovat, protože šestina bytových jednotek je prázdná, uvádí Kelly.

Nadměrná úvěrová expanze v sektoru developmentu a hypoték udělala z Irska nejzadluženější zemi Evropy. Objem úvěrů nefinančním podnikům a domácnostem činil v roce 2008 asi 210 procent HDP. Nyní to bude možná ještě více, protože ekonomika zaznamenala podle odhadů v roce 2009 propad ve výši 17 procent oproti roku 2007. Pro srovnání, německé podniky a domácnosti dluží bankám něco přes 90 procent HDP, italské, řecké a finské shodně kolem 80 procent HDP.

Na rozdíl od Řecka jde v Irsku o úvěry v soukromé sféře, což je ještě horší. Vláda, která se do problémů dostane kvůli vlastní rozmařilosti, může škrtat v rozpočtu, je-li k tomu donucena. Lidé sice zpočátku hartusí, ale škrty nakonec vedou ke zlepšení. Pokud ovšem banky musejí škrtat v hodnotách poskytnutých úvěrů na aktivní straně svých účetních bilancí, nastává problém. Plošné zhoršení kapitálové přiměřenosti zavání bankovní krizí. A ta hrozí zhroucením celého hospodářství.

Bankovní krize je tak velká hrozba, že žádná vláda dlouho neváhá a přispěchá na pomoc. A protože i velký nárůst státního dluhu je pořád lepší než bankovní krize, prognózy irského veřejného dluhu vypadají takto divoce. A proč tak velké rozpětí? Zatím se neví, jak velké procento špatných úvěrů nakonec irské banky vykážou a kolik stát bude muset sanovat.

Zesilovač hospodářského cyklu

Z makroekonomic­kého hlediska vždy za každou bankovní krizí vězí špatná měnová politika. Přesně řečeno, příliš uvolněná měnová politika. Bez nadbytku peněz a nepřiměřeně nízkých úrokových sazeb nemůže bankovní krize prakticky vzniknout. Ve Spojených státech byla příčinou hypoteční krize volná politika Federálního rezervního systému, kterou jeho tehdejší šéf Alan Greenspan prosazoval jako odpověď na krizi dot.com, události 11. září 2001, válku v Iráku a další pohromy, které během posledních deseti let Ameriku postihly.

V Evropě byla příčina nadměrné měnové expanze jiná – což je třetí část příběhu. Irsko, jak známo, přijalo euro. Euro nebylo donedávna ničím jiným než německou markou v jiném balení. Úrokové sazby byly nastaveny na úroveň německé ekonomiky s vysokou mírou kapitalizace a relativně nízkým růstem. Ovšem v Irsku způsobilo euro pravý ohňostroj. Nejen v Irsku: k podobnému explozivnímu úvěrovému efektu došlo i v zemích „nalinkovaných“ na euro: Estonsko, Litva a hlavně Lotyšsko.

V příznivých dobách irská ekonomika rostla spektakulárním tempem. Naopak nyní padá jako kámen, přičemž bankovní krize zdaleka nekončí. Euro zafungovalo jako nejmohutnější zesilovač hospodářského cyklu, který kdy lidstvo vymyslelo.