EET-2 otevírá legitimní debatu o efektivitě tohoto nástroje v podmínkách roku 2026

Návrat k elektronické evidenci tržeb v nové podobě otevírá legitimní debatu o efektivitě tohoto nástroje v podmínkách roku 2026. Předložený návrh obsahuje některé racionální prvky, zároveň však vyvolává otázky, které by měly být před případným zavedením přesvědčivě zodpovězeny.

Největší nejistota se týká očekávaného fiskálního přínosu. Deklarované zvýšení inkasa veřejných rozpočtů působí poměrně optimisticky, aniž by byla veřejně srozumitelně představena metodika výpočtu. V prostředí, kde již existuje rozsáhlá datová stopa z kontrolních hlášení DPH, bankovních toků a dalších analytických nástrojů finanční správy, je na místě se ptát, jak velký dodatečný efekt může EET-2 skutečně přinést.

Dalším faktorem je strukturální posun v platebním chování. Od zavedení původní EET výrazně narostl podíl bezhotovostních plateb, které jsou samy o sobě podstatně transparentnější. Čím více se ekonomika přesouvá k bezhotovostním platbám, tím menší je přirozený prostor pro dodatečný přínos plošné evidence tržeb. Pokud má být EET-2 obhajována primárně fiskálně, měla by tato změna reality hrát v úvahách podstatně větší roli.

Pozitivně lze naopak hodnotit snahu o legislativní narovnání režimu spropitného. Osvobození dýšek do rozumného limitu je krok správným směrem, protože přibližuje právní úpravu reálné praxi v gastronomii. Limitace na úroveň kolem 7 % tržeb je přitom důležitá, bez ní by hrozil nepříjemný tlak na zákazníky, aby poskytovali vyšší spropitné, než je dnes obvyklé.

Současně je vhodné otevřeně připomenout obecnou povahu podobných opatření. Plošná evidence bude vždy spojena s nemalými náklady a provozní zátěží, protože stojí na funkčnosti technologií, internetu a každodenní administrativě podnikatelů. Stát by proto měl velmi pečlivě zvažovat, zda očekávaný přínos skutečně vyvažuje další ekonomickou i psychickou zátěž podnikatelského prostředí.

Celkově návrh zatím působí jako řešení, které reaguje spíše na minulou strukturu ekonomiky než na její současný vývoj. Dříve než se stát znovu vydá cestou plošné evidence, měl by velmi přesně doložit čistý fiskální přínos a porovnat jej s náklady podnikatelů i veřejné správy. Bez této bilance zůstává ekonomická racionalita projektu otevřenou otázkou.

Do budoucna se jako perspektivnější směr jeví systematická podpora bezhotovostních plateb a cílené analytické kontroly založené na již dostupných datech. Pokud bude trend digitalizace plateb pokračovat, může být právě přirozená transparentnost bezhotovostní ekonomiky nejúčinnějším a současně nejméně zatěžujícím nástrojem daňové disciplíny.

Ivana Torres, daňová poradkyně, KODAP