Čínský paradox

Čína pokračuje v budování výrobních kapacit a tudíž posiluje své deflační tlaky. Poukazuje na to třeba Caixin a následně ekonom Michael Pettis a dnes se ve volném pokračování včerejší „čínské“ úvahy zaměřím na několik souvisejících příběhů. Někdy trochu paradoxních.

Občas používám pro Čínu zkratku hovořící o tom, že její ekonomika se musí posunout směrem od „tvrdých“ aktivit k těm „měkkým“. Tedy modelově od oceli a betonu směrem ke službám a novým technologiím. Obrázek není černobílý a je zřejmé, že třeba u technologií tato země dělá velké pokroky. Včera jsme tu ale poukazovali na to, že tyto úspěchy zřejmě neřeší některé základní tenze. Včetně rostoucího přetlaku absolventů univerzit.

U onoho „tvrdého“ pak slyšíme třeba to, že „do konce září čínské ocelárny vyrobily 746 milionů tun surové oceli, což je o 2,9 % méně než v předchozím roce. Domácí spotřeba však klesla o 5,7 % na necelých 649 milionů tun, což je mnohem prudší pokles. Tato nerovnováha jasně ukazuje, že hlavním problémem tu není produkce. Je to nadměrná kapacita s příliš malým počtem domácích odběratelů, kteří by absorbovali vše, co se vyrábí. Aby tak čínští výrobci oceli zaplnili rostoucí mezeru, agresivně se orientují na exportní trhy (zdroj: Caixin).“

Průměrná cena čínského vývozu oceli přitom podle Caixin klesla v roce 2024 o 19,3 % a v tomto roce od začátku roku o dalších 9,5 %. Pan Pettis k tomu dodává, že nic z tohoto trendu se v brzké době nezmění. Například minulý měsíc Peking oznámil podporu pro ocelárny a petrochemický průmysl, výrobu chemie, stavebních materiálů, automobilky, a další firmy. „Očekávám, že produkce v těchto odvětvích vzroste, aby se vykompenzovala snížená produkce tam, kde jsou firmy nejvíce zasaženy involucí. Sem patří například elektromobily, baterie a solární panely. To by mohlo naznačovat, že zahraniční výrobci v prvních odvětvích budou čelit větší konkurenci a nižším cenám“, dodává k tomu ekonom.

Onen termín „involuce“ bývá již nějakou dobu používán ve vztahu k některým čínským odvětvím docela často. I přesto, že nejde ani tak o jejich zmenšování, ale tendenci k přebujelosti. Která vede k propadu prodejních cen a zisků kvůli mimořádně intenzivní konkurenci. Celé to má řadu dalekosáhlých důsledků, včetně toho, že svět už docela přestal být nadšen z Číny jako dílny světa.

Přesněji řečeno, Čína přestává být dílnou světa stojící na levné pracovní síle, ale stále více je dílnou světa stojící na vládní podpoře. Tedy nevyhnutelně na tom, že prosazuje a podporuje firemní sektor na úkor zaměstnanců. Což je právě u této můžeme podle mne tak trochu paradox. Tendence více či méně centrálně řízených ekonomik k masivnímu přeinvestování do toho, co není potřeba (a represe toho, co potřeba je), se přitom zdá být univerzálnější.

Moje suma sumárum: Čína chce udržet ekonomickou aktivitu a zaměstnanost, dotuje další a další výrobu, ale za cenu mzdové (a také finanční) represe. Posun k novému „měkčímu“ modelu stojícímu hlavně na spotřebě domácností vyžaduje v podstatě opak. Sázka na nové technologie podle dosavadního vývoje toto dilema moc neřeší (voz včerejší úvaha). Deflační tlaky, které tak Čína vysílá do celého světa, nemusí být v době jeho celkově vyšší inflace zase tak nepříjemné. Třeba Američané si ale jejich plodů moc neužijí kvůli clům.