V Česku mezi lety 2021 a 2023 přibylo 100 000 lidí s těžce rozvrácenou životní úrovní, plyne z dat Eurostatu

S přelomem roku přišel politický a mediální establishment České republiky s novou mantrou. Češi se prý mají dobře, akorát si to neuvědomují. Jako by si tedy s příchodem volebního roku zadali úkol, o tom Čechy přesvědčit. V novoročním projevu se podobně vyjádřil ostatně i prezident Pavel. Tomu k ještě většímu štěstí českého národa schází hlavně euro, byť za problém označuje třeba i ekonomickou rozdílnost jednotlivých regionů.

Inu, nechme tedy mluvit čísla.

Mezi lety 2021 a 2023 v Česku přibylo zhruba 100 tisíc lidí, které sužuje těžká materiální a sociální deprivace. Vyplývá to z dat Eurostatu. Loni jejich počet pravděpodobně dále narostl.

Zdaleka ne každý v této zemi tedy pociťuje alespoň stagnaci své životní úrovně a životní úroveň alespoň těch sociálně nejzranitelnějších se dokonce znatelně zhoršuje. Údajně plná parkoviště před nákupními centry z hlediska opravdového experta nemají žádnou vypovídací hodnotu. Ta možná mají „vypovídací hodnotu“ pouze z hlediska nepoučených lidí, kteří poukazem na ně akorát nechtěně dokládají své vlastní tápání v základech statistiky a logického uvažování.

Až do roku 2021 počet těžce deprivovaných Čechů trvale klesal. Právě tento zvrat trendu naplňuje podstatnou část tuzemské populace skepsí, kterou by politici neměli zlehčovat, už vůbec ne estrádními zkazkami o „plných parkovištích“. Naplňuje skepsí i mnohé z těch, kteří těžkou deprivací – znamenající závažné rozvrácení životní úrovně – zatím nepociťují. Protože vnímají závažné zhoršení své životní úrovně, byť ještě ne do pásma materiální deprivace, či riziko takového zhoršení, ba materiální deprivace.

Aby se Češi své skepse začali zbavovat, je třeba v prvé řadě výrazného ekonomického růstu, jehož plody si mezi sebou rozdělí alespoň elementárním způsobem vyváženě.

Jenže takový růst letos podle všeho nenastane. Což povede k obecnější skepsi také stran plnění státního rozpočtu. K rozpočtu má výhrady jak Národní rozpočtová rada, tak prezidentovi ekonomičtí poradci, tak alespoň část ekonomů Národní ekonomické rady vlády. Zejí v něm díry za více než 40 miliard korun. Ty již před časem identifikovala právě Národní rozpočtová rada, jak je dobře známo, a většina ekonomické obce se k jejím výtkám přiklání. Výtky má i sám prezident, byť před ekonomickými upřednostnil ohledy politické a rozpočet koncem loňska podepsal.

Částka přes 40 miliard korun přitom ale nemusí být konečným „mankem“. Další slabinou rozpočtu může být to, že staví na příliš optimistickém předpokladu více než dvouprocentního letošního ekonomického růstu. Jenže se množí prognózy, podle nichž reálný růst tuzemského hospodářství ani letos nedosáhne úrovně dvou procent.

Ministerstvo financí přitom loni v létě rozpočet sestavovalo s předpokladem letošního růstu ve výši 2,7 procenta. V listopadové prognóze pak svůj odhad reálného růstu roku letošního redukovalo na 2,5 procenta.

Jenže dle ještě čerstvějších prognóz například největší americké banky, JP Morgan, nebo amerických finančních domů Citigroup nebo Morgan Stanley bude růst české ekonomiky ještě slabší. Počítají s jejím vzestupem pouze o 1,7 procenta. Ještě pesimističtější je pak tuzemská Komerční banka, jejíž analytici letos předpokládají růst českého hospodářství pouze ve výši 1,5 procenta. Nutno říci, že jak zmíněné americké finanční instituce, tak i Komerční banka předpokládají o něco slabší inflaci příštího roku, než s jakou počítá ministerstvo financí.

To však nic nemění na tom, že pokud by se předpoklad JP Morgan, Citigroup, Morgan Stanley nebo i Komerční banky naplnil, česká ekonomika může letos vygenerovat o zhruba 110 miliard korun méně, než s čím počítá ministerstvo. Může to být ale ještě i více než 110 miliard korun. To by znamenalo, že veřejné rozpočty získají o 35 až 40 miliard korun méně peněz, takže státní rozpočet bude čelit nové „díře“ až kolem 30 miliard korun. Jeho celkové „manko“, připočteme-li již stávající výše připomenuté problematické a nevyjasněné položky, by se tak pohybovalo v pásmu od 70 do 80 miliard korun.

Pomohlo by tedy alespoň ono euro?

„I kdybychom ještě za několik let neměli stejné platy jako v Německu, jistě by naši budoucí prosperitu podpořilo i to, kdyby byly, stejně jako v Německu, vypláceny v evropské měně," řekl doslova prezident v novoročním projevu.

I v tomto případě však data Eurostatu poodhalují něco poněkud jiného. Slováci euro mají a mzdový náskok Němců – a Čechů také – před nimi se zvyšuje.

Euro samo o sobě totiž ekonomický růst či prosperitu automaticky nezvyšuje, ani české mzdy s ním nebudou nutně dohánět ty německé rychleji. Daleko důležitější jsou „domácí úkoly“ Česka typu skutečné podpory podnikání a investování v České republice, reformy školství a vzdělávání či zdravotnictví nebo rozvoj infrastruktury a zlepšení situace v oblasti bydlení. V těchto oblastech Češi moc změn k lepšímu nevnímají, což jen umocňuje jejich zmíněnou skepsi.

Líbivý tlak na přijetí eura přitom dokonce může odvracet pozornost od těchto skutečně klíčových věcí, které na rozdíl od evropské jednotné měny skutečně mají potenciál životní úroveň Čechů zvýšit.

Lukáš Kovanda, Ph.D.