Při trestání šíření toxikomanie je třeba zohlednit, že svoboda projevu chrání i kontroverzní projevy a sdělení

Ústavní soud 96/2024

Stěžovatel byl společně se společností, jejímž je jednatelem, shledán vinným ze spáchání přečinu šíření toxikomanie, neboť podněcovali zneužívání jiné návykové látky než alkoholu a čin spáchali tiskem a veřejně přístupnou počítačovou sítí. Stěžovatel od konce roku 2010 jako šéfredaktor vydával magazín Legalizace, který se zaměřoval na pěstování konopí a účinky THC (tetrahydrokanabinolu). Některé články publikované v tomto magazínu propagovaly konopí a THC způsobem, který mohl ve čtenářích vzbudit rozhodnutí užít je jako návykovou (nikoli léčebnou) látku. Stěžovatel byl proto rozsudkem okresního soudu shledán vinným z trestného činu šíření toxikomanie odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců s podmíněným odkladem na dva roky a šest měsíců. Krajský soud zmírnil uložený trest na peněžitý trest v celkové výměře 100 000 Kč. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud odmítl.

První senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Tomáš Langášek) ústavní stížnosti vyhověl a napadené usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek krajského soudu zrušil, protože nerespektovaly stěžovatelovo právo na svobodu projevu a právo rozšiřovat informace zaručené v čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud se přihlásil ke své ustálené judikatuře zdůrazňující význam svobody projevu v demokratické společnosti. Bez svobodné diskuze – a to i o otázkách kontroverzních, jako je právě užívání návykových látek – nemůže demokracie efektivně fungovat. Svoboda projevu nicméně není absolutní, přímo Listina předpokládá její omezení. Jakýkoli zásah do tohoto základního však práva musí obstát v testu proporcionality.

Není pochyb o tom, že kriminalizace jednání spočívajícího v podněcování zneužívání návykové látky, tedy skutková podstata přečinu šíření toxikomanie, sleduje legitimní cíl, konkrétně ochranu práv a svobod druhých před škodlivými účinky návykových látek, ochranu veřejného zdraví, popřípadě ochranu mravnosti.

Ústavní soud uvedl, že šíření informací souvisejících s problematikou užívání konopí, včetně kritiky současné právní úpravy, je příspěvkem do společenské debaty o otázkách veřejného zájmu. Takové projevy lze proto omezit zcela výjimečně, v zájmu ochrany závažných cílů a je-li to v demokratické společnosti naprosto nezbytné. Silně chráněné jsou i příspěvky do diskuze o prevenci a účincích látek obsažených v konopí. I ty souvisí s otázkami veřejného zájmu, zejména ochranou veřejného zdraví.

Obecné soudy podstatu stěžovatelova jednání vymezily tak, že stěžovatel prostřednictvím textů publikovaných v magazínu vyzdvihoval účinky látek obsažených v konopí, navozoval dojem legality jeho pěstování, uveřejňoval návody k pěstování konopí a k výrobě koncentrovaných přípravků z konopí, příspěvky a inzerci zaměřené na prodej semen konopí a poukazující na obsah účinných látek a další vybavení nutné k jeho pěstování, zpracování a užití a jako přílohu magazínu distribuoval feminizovaná semena konopí. Stěžovatel tedy nebyl odsouzen za vydávání magazínu jako takového. Naopak, obecné soudy připouštěly objektivní povahu většiny publikovaných článků a celkové zaměření časopisu směrem k informování veřejnosti označily za polehčující okolnost při ukládání trestu.

Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva opakovaně zdůrazňují přísně individuální hodnocení povahy každého projevu, a to zejména s ohledem na kontext, v jakém byl projev učiněn. Přesně takové hodnocení obecné soudy provedly se závěrem, že publikací článků s popsaným obsahem stěžovatel podněcoval ke zneužívání THC. Konkrétní články, jejichž publikace z pohledu obecných soudů naplnila skutkovou podstatu přečinu šíření toxikomanie, byly vyjmenovány přímo ve skutkové větě, což odpovídá zmíněnému požadavku na přísně individuální posouzení.

Ústavní soud nicméně souhlasí se stěžovatelem, že obecné soudy nebyly v tomto ohledu důsledné a že skutková věta zahrnuje i články, jejichž trestní postih z ústavního hlediska nelze akceptovat. Takový popis skutku totiž dává najevo, že i tyto projevy přispěly k naplnění skutkové podstaty trestného činu, byť ji třeba nenaplnily samy o sobě, což ochlazuje veřejnou debatu (chilling effect).

Na prvním místě je třeba jmenovat článek, který se věnuje problematice trestních řízení proti majitelům tzv. growshopů, vyhrazující se proti kriminalizaci popsaného jednání, a článek, který srovnává nebezpečnost užití hub s užitím alkoholu. Tyto články jsou učebnicovým příkladem ústavně silně chráněných projevů k otázkám veřejného zájmu, konkrétně k nastavení trestní politiky státu ve vztahu k návykovým látkám. Z napadených rozhodnutí přitom nevyplývá, jakým způsobem kritika kriminalizace jednání souvisejícího se zneužíváním THC podněcuje k jeho zneužívání. Dále jsou zde články, které stěžovatel označil za „osvětu“, shrnující výsledky různých studií a zabývající se vlivem látek obsažených v konopí na lidský organismus. Nakonec jsou zde návody na využití konopí k výrobě různých mastí, tinktur a olejů. Na publikaci těchto článků také dopadá stěžovatelovo právo šířit informace, které se i v tomto případě týkají zdraví, a do jisté míry tak přispívají do veřejné debaty.

Argumentace obecných soudů, že jednání stěžovatele posuzovaly jako jeden celek a zohlednily právě jeho celkový kontext, nemůže obstát. Orgány činné v trestním řízení nejprve vydělily z obsahu magazínu jen „závadné“ články, a poté, co stěžovatel namítal, že jsou mezi nimi i takové, které nemohou být považovány za trestné, tvrdily, že jeho jednání bylo posuzováno jako jeden celek. Navíc není zřejmé, z jakého důvodu by skutková věta vyjmenovávala konkrétní články, pokud by právě jejich publikací stěžovatel neměl spáchat trestný čin.

S ohledem na význam svobody projevu nelze akceptovat, aby byť i menší část jinak rozsáhlého výroku odsuzujícího rozsudku kriminalizovala ústavně chráněný výkon těchto základních politických práv.

Kardinální význam svobody projevu v demokratickém právním státě musí v hraničních situacích vždy vést k upřednostnění její ochrany i za cenu ponechání některých potenciálně škodlivých projevů bez trestu, jinak riskujeme podstatně více.

Společně s ústavní stížností podal stěžovatel též návrh na zrušení § 287 trestního zákoníku, který zakotvuje skutkovou podstatu trestného činu šíření toxikomanie. Ústavní soud tento návrh vyhodnotil jako zjevně neopodstatněný. Stěžovatel zpochybňoval především způsob, jakým je toto ustanovení uplatňováno v praxi, což však není důvod pro jeho zrušení. Ústavní soud neposuzuje hranice kriminalizace určitých typů jednání, a proto nebude hodnotit ani rozhodnutí zákonodárce vyjmout alkohol z rozsahu skutkové podstaty přečinu šíření toxikomanie.

Rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 1933/24 je dostupné zde (612 KB, PDF).