Nabízet převzetí záruky za dovršení nápravy odsouzeného mohou i jiné subjekty než zájmová sdružení občanů

Ústavní soud, TZ 84/2024

Ústavní soud v případě odsouzeného opakovaně vyslovil, že předpoklad vedení řádného života nelze zavrhnout pouhým odkazem na bohatou trestní minulost. V tomto nálezu se však především zabýval otázkou, kdo může přijmout záruku za dovršení nápravy odsouzeného – konkrétně zda může jít i o jiný subjekt než zájmové sdružení občanů, tedy například obchodní společnost provozující mateřskou školu. Pro přijetí záruky podle Ústavního soudu není důležitá právní forma osoby poskytovatele, ale to, zda věrohodně a uvěřitelně nabízí možnost pozitivního ovlivňování dovršení nápravy odsouzeného. Z toho, že trestní řád zájmovému sdružení občanů právo nabídnout záruku výslovně přiznává, nevyplývá, že by jiným subjektům byla možnost nabídnout záruku za dovršení nápravy odsouzeného odepřena.

Napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni rozhodoval – již podruhé – o stížnosti státního zástupce proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město. Tím byl stěžovatel podmíněně propuštěn z výkonu trestů odnětí svobody uložených celkem čtyřmi pravomocnými rozsudky. Okresní soud současně stanovil zkušební dobu v trvání sedmi roků za současného stanovení dohledu a přijal záruku obchodní společností (mateřské školy) za dovršení nápravy stěžovatele. Krajský soud usnesení okresního soudu zrušil v celém rozsahu, návrh stěžovatele na podmíněné propuštění z výkonu trestů odnětí svobody zamítl a nepřijal záruku za dovršení nápravy stěžovatele. Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, které Ústavní soud vyhověl a nálezem sp. zn. IV. ÚS 106/24 rozhodnutí krajského soudu zrušil.

Krajský soud pak rozhodl znovu a napadeným usnesením opět vyhověl stížnosti státního zástupce a rozhodnutí okresního soudu v celém rozsahu zrušil a návrh stěžovatele na podmíněné propuštění z výkonu trestů odnětí svobody zamítl. O přijetí či nepřijetí záruky tentokrát vůbec nerozhodoval. Podle krajského soudu nebyla u stěžovatele splněna zákonná podmínka podmíněného propuštění spočívající v předpokladu vedení řádného života. Mateřská škola nebyla oprávněna nabízet záruku na dovršení nápravy odsouzeného, protože nemá povahu zájmového sdružení občanů. Druhou ústavní stížností se stěžovatel opět domáhal zrušení usnesení krajského soudu s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv na soudní ochranu a na zákaz nezákonného trestního stíhání.

První senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Veronika Křesťanová) ústavní stížnosti vyhověl a usnesení krajského soudu zrušil. Rozhodnutím bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Podstatou ústavní stížnosti bylo jednak posouzení splnění podmínek pro stěžovatelovo podmíněné propuštění a dále výklad § 88 odst. 1 trestního zákoníku zaměřený na otázku, kdo může přijmout záruku za dovršení nápravy odsouzeného, tj. zda může jít i o jiný subjekt než zájmové sdružení občanů. Podle krajského soudu to totiž nemůže být mateřská škola.

Zákon stanovuje (zjednodušeně řečeno) tři podmínky podmíněného propuštění, které musí být splněny současně: zaprvé vykonání poloviny uložených trestů odnětí svobody; zadruhé prokázání polepšení v průběhu výkonu těchto trestů; a zatřetí (alternativně) buď lze od odsouzeného očekávat vedení řádného života v budoucnu, anebo soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného.

První dvě podmínky považoval soud za prokázané, třetí nikoliv. Podle soudu stěžovatel nesplnil první alternativní podmínku spočívající v předpokladu vedení řádného života, což soud nepřípustně dovodil výhradně z trestní minulosti stěžovatele. Podle soudu od stěžovatele nelze očekávat vedení řádného života v budoucnu, a naopak existuje vysoké riziko recidivy. V minulosti ovšem Ústavní soud krajskému soudu vytkl právě to, že se především soustředil na stěžovatelovu trestní minulost. Podle citovaného nálezu soud mimo jiné pominul, že tentokrát již stěžovatel má zajištěno sociální, rodinné a pracovní zázemí pro život na svobodě a vskutku upřímně se snaží o zahájení nové etapy svého života.

Krajský soud tedy své nyní napadené rozhodnutí o zamítnutí žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění znovu opřel o trestní minulost stěžovatele, aniž by se dostatečně vypořádal s aktuálně existujícími okolnostmi, které mohou pro stěžovatele představovat pozitivní motivaci pro to, aby v budoucnu nepáchal další trestnou činnost. Podle Ústavního soudu tak krajský soud zjevně nenapravil nedostatky, které mu v souvislosti s jeho předchozím rozhodnutím vytýkal ve svém předešlém nálezu sp. zn. IV. ÚS 106/2024. Vykonatelným nálezem Ústavního soudu je přitom soud vázán podle čl. 89 odst. 2 Ústavy.

Alternativu v rámci třetí podmínky, tedy přijetí záruky za dovršení stěžovatelovy nápravy, pak krajský soud rovněž považoval za nenaplněnou. Soud totiž mylně vyložil § 88 odst. 1 trestního zákoníku tak, že soud nemůže přijmout záruku za dovršení nápravy odsouzeného od jiné osoby než od zájmového sdružení občanů. V rozporu s právem na soudní ochranu zvolil výklad, který neodpovídá zákonnému vymezení podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a neodpovídá ani účelu tohoto institutu.

Pro přijetí záruky podle Ústavního soudu není důležitá právní forma osoby poskytovatele, ale to, zda věrohodně a uvěřitelně nabízí možnost pozitivního ovlivňování dovršení nápravy odsouzeného. Zjevně tedy může jít i o subjekt mateřské školy. Z toho, že trestní řád zájmovému sdružení občanů právo nabídnout převzetí záruky za dovršení nápravy odsouzeného výslovně přiznává, ještě nevyplývá, že by jiným subjektům byla možnost nabídnout záruku odepřena. K efektivitě tohoto typu záruky Ústavní soud podotknul, že lze jen těžko předpokládat, že by zájmové sdružení občanů v podobě odborové organizace čítající tisíce členů bylo schopno působit na podmíněně propuštěného účinněji, než úzký kolektiv malé firmy, která poskytne podmíněně propuštěnému zaměstnání.

Svůj omezující výklad § 88 odst. 1 trestního zákoníku krajský soud blíže neodůvodnil. Závěr krajského soudu o nemožnosti přijetí záruky za dovršení nápravy od mateřské školy měl přitom zásadní vliv na podobu napadeného usnesení. Jelikož totiž krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel nesplňuje podmínku spočívající v předpokladu vedení řádného života, představoval závěr o nemožnosti mateřské školy poskytnout záruku za dovršení jeho nápravy definitivní zamezení možnosti stěžovatele podmíněně propustit. Zásah byl ještě zdůrazněn tím, že krajský soud napadeným rozhodnutím o nabídnuté záruce vůbec nerozhodl.

Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2558/24 je dostupný PDF ikona zde (415 KB, PDF).