Proč došlo k zvýšení povinných minimálních rezerv a co to bude znamenat pro banky a ekonomiku (Jan Kubíček)

 

Jan Kubíček, člen bankovní rady (Hospodářské noviny, 18. 10. 2024)

Zvýšení povinných minimálních rezerv (PMR), které banky musí u ČNB držet, se neodehrálo ve vzduchoprázdnu. Ke stejnému kroku sáhly nejen některé rozvíjející se země, ale např. i Švýcarsko. Formou odlišným, ale efektem podobným krokem bylo zrušení úročení PMR – v létě 2023 k němu přistoupila ECB, na podzim 2023 i ČNB.

Poněkud obstarožní institut PMR se tak znovu objevil na scéně. Tentokrát však nikoliv jako nástroj pro řízení peněžní zásoby, ale spíše jako něco, co by alespoň v malé míře mohlo snížit objem úrokových plateb placených centrálními bankami bankám obchodním.

Cílem zvýšení PMR je tedy snížit náklady provádění měnové politiky při zachování její efektivity. Pojďme se tedy podívat, proč mají omezené posuny PMR na efektivitu měnové politiky zanedbatelný vliv.

Začněme otázkou, zda mají PMR přímý vliv na úroky z úvěrů. Klasickou mikroekonomickou poučkou je, že cena maximalizující zisk firmy v dokonalé konkurenci odpovídá tzv. mezním nákladům, tj. nákladům na poslední jednotku produkce. V nedokonalé konkurenci cena odpovídá mezním nákladům firmy zvýšeným o přirážku, která je určena tím, jak moc citlivě zákazníci reagují na cenu. Jenže co je mezním produktem a co mezními náklady na úvěrovém trhu z hlediska banky?

Mezním produktem jsou přirozeně nově poskytnuté úvěry a mezními náklady jsou náklady spojené s jejich poskytnutím: např. náklady administrativní, přirážka za riziko nesplacení a mimo jiné i repo sazba ČNB. Ta je mezním nákladem proto, že pro úvěrující banku jde o náklad obětované příležitosti – nově poskytnutý úvěr totiž z úvěrující banky obratem odteče do jiných bank, což se projeví tím, že této bance klesne likvidita uložená u ČNB (a jiným bankám o tutéž sumu vzroste). Každá dodatečná koruna nově poskytnutého úvěru tak banku připraví o úrok, který by jinak inkasovala od ČNB. Proto je součástí jejích mezních nákladů. A jak do toho tedy vstupují sazby PMR? To je právě to: nijak. Sazba PMR není ani mezním nákladem, ani přímo neovlivňuje přirážku bank k mezním nákladům. Realita je jistě složitější, ale než se na ni podíváme, zvažme ještě, jak je to s úroky depozitními.

Dopad neúročených PMR na vkladové úroky je podle teorie přímočarý. Banka by v prostředí ostré (tzv. dokonalé) konkurence byla ochotna nabízet nanejvýše takový úrok, aby po zohlednění dodatečných povinných rezerv na přijatém vkladu neprodělala. Z každé koruny dodatečného vkladu, který banka přijme, musí držet dodatečnou neúročenou rezervu – dnes dva haléře, od Nového roku haléře čtyři. Zbytek může uložit v ČNB dnes za repo sazbu 4,25 procenta a v budoucnu podle toho, jaká bude úroveň repo sazby. Celkem tedy banka může nabízet vkladatelům nanejvýše depozitní sazbu, která je v důsledku PMR o něco snížena oproti repo sazbě, právě proto, že část z dodatečného vkladu si povinně musí uložit u ČNB bezúročně.

PMR tak mezi repo sazbou a maximálním úrokem nabízeným bankou vkladatelům vytváří určitý klín či mezeru (spread), která se rovná součinu sazby PMR a repo sazby. Všimněme si několika věcí: předně je to právě spojení existence PMR a jejich neúročení, které onu mezeru vytváří. Dokud byly PMR úročeny, bylo bankám prakticky jedno, jestli jsou PMR dvě, čtyři nebo 10 procent, protože se jednalo pouze o označení části jejich vkladu u ČNB, který ale byl úročen stejně. Loňská stopka úrokům z PMR tak byla v určitém smyslu zásadnější než letošní zvýšení sazby PMR.

Další věc k povšimnutí je následující: loni na podzim byl součin repo sazby a sazby PMR roven dvě procenta krát sedm procent (0,02 krát 0,07), tedy 0,14 procenta. S tím, jak klesala repo sazba na dnešních 4,25 procenta, klesla nenápadně a v tichosti i tato mezera na 0,085 procenta. Nevíme sice, jaká bude repo sazba v příštím roce, ale řekněme, že by se pohybovala někde mezi 3 a 4 %, což by znamenalo při zvýšené sazbě PMR mezeru 0,12 až 0,16 %, tedy přibližně tolik, kolik byla v říjnu 2023.

Konečně samozřejmě platí, že tato úvaha se týká pouze těch vkladů, ze kterých jsou PMR stanovovány, a to jsou klientské vklady se splatností kratší než dva roky. Termínované vklady se splatností delší než dva roky již PMR nepodléhají, takže by je zvýšení sazby PMR mohlo i relativně zatraktivnit, i když jen velmi málo.

Člověk nemusí být zrovna ekonometr, aby viděl, že praxe vypadá v mnoha ohledech odlišně než dedukce uvedená výše. V první řadě platí, že průměrný krátkodobý úrok nabízený bankami vkladatelům zůstal i při plném úročení PMR a při sedmiprocentních sazbách vcelku dost daleko za sedmi procenty. Nejblíže k repo sazbě se v posledních dvou letech přiblížily úroky z tzv. spořicích účtů menších a dravějších bank, naopak úroky vyplácené na běžných účtech se od dlouhodobé nuly zvedly málo a s klesající repo sazbou se k ní prakticky vrátily. To bylo nejen proto, že tržní struktura odpovídá spíše tzv. monopolistické konkurenci než konkurenci dokonalé, ale i proto, že to klienti bank sami umožnili: nízko úročené vklady na běžných účtech představovaly i na vrcholu úrokových měr běžně 40 a více procent vkladů domácností.

Nulové depozitní úroky už v důsledku zvýšení PMR klesnout vkladatelům nemohou a v tomto případě tedy toto opatření dopadne pouze do zisků bank. Všimněme si, že dopad do zisků bank zde nastává pouze a právě kvůli tomu, že prostředí není dokonale konkurenční – kdyby bylo dokonale konkurenční, nastal by pokles depozitních sazeb, tj. na úkor vkladatelů.

Ale není to tedy tak, že se banky budou chtít „zahojit“ na straně úvěrových úroků? Prostředí není dokonale konkurenční ani na úvěrové straně, takže úroky z úvěrů se také nebudou doslovně řídit náklady obětované příležitosti zmíněnými výše. Ale pokud by si banky mohly zvýšit zisk zvýšením úvěrových úroků jen tím, že se prostě rozhodnou, tak by to jistě již udělaly. Zkrátka banky by nemusely čekat na záminku v podobě vyšších PMR nebo v podobě jejich neúročení a ani na žádnou jinou záminku. Úroky z úvěrů při dané repo sazbě (přesněji při dané výnosové křivce) nastaví až tam, kam jim to sice nedokonalá, ale přesto nějaká konkurence ostatních bank dovolí. Banky si v poskytování nových úvěrů konkurují stejně hodně nebo stejně málo intenzivně bez ohledu na to, jestli je sazba PMR nula nebo dvě nebo čtyři procenta.

Jiná otázka je, zda takové opatření, které sníží náklady měnové politiky v řádu jednotek miliard, vůbec dává smysl v situaci, kdy kumulovaná ztráta ČNB (její záporné jmění) je v řádu stovek miliard. Nikdo samozřejmě netvrdí, že jde o zázračný způsob, jak se s touto situací rychle vypořádat. Jenže žádný realistický a rychlý způsob neexistuje: všechna opatření na zlepšení bilance ČNB, ať již to je neúročení PMR, zvýšení jejich sazby, zvýšení podílu akcií v devizových rezervách, držba výnosnějších dluhopisů atp., jsou jen dílčí. Takže u každého z nich by bylo možno jednotlivě říci, že není pro uhrazení kumulované ztráty podstatné, přesto má smysl jej dělat. Zkrátka je to jen příspěvek k tomu, aby mohla být ztráta v našem nejistém světě uhrazena o něco málo dříve.