Vodíková budoucnost má i rizika: Závislost EU na dovozu a další nástup technologií z Číny

Nástup vodíkových technologií, které přemění nejen energetiku, ale celé hospodářství, je podle všeho pouze otázkou času. Možná delšího, než si představovali optimisté, ale možná příliš krátkého na to, aby se Česko a celá Evropa připravily na všechny důsledky – včetně bezpečnostních. Rizika spočívají hlavně v tom, že se náš kontinent stane závislým na dovozu jako v případě zemního plynu a že Čína nástup nové éry opět využije k budování své technologické převahy.

Ilustrace: Shutterstock

Mnozí lidé si spojují budoucnost vodíku s pohonem osobních automobilů, ty ale nakonec můžou klidně být jeho nejméně významným způsobem využití. Podstatou vodíkové éry má být dekarbonizace a celková modernizace ekonomiky. Vodík vyráběný čistým a nízkoemisním způsobem má nahradit dosud využívaný „špinavý“ vodík a fosilní paliva v průmyslu nebo dálkové dopravě kamiony, loděmi, vlaky a letadly. Energetici by pak měli vodík vnímat nikoliv jako čistě alternativní zdroj, ale spíše jako úložiště energie, které umožní efektivně využívat momentální přebytky z obnovitelných a jaderných zdrojů.

Evropská unie ve svých vizích preferuje vodík vyráběný elektrolýzou vody s nasazením obnovitelných zdrojů, stále více se však v části členských zemích prosazují také zastánci jádra a využívání atomové energie. To je zvlášť důležité pro Česko, které by vzhledem ke svým tradicím a geografickým podmínkám mohlo dlouhodobě profitovat právě z propojení vodíku a jádra.

MÁ TO HÁČEK

Všechny podobné vize ale mají háček, nebo z bezpečnostního hlediska spíš dva hlavní háčky. Výroba čistého vodíku je zatím příliš drahá a nejdříve se začne vyplácet v zemích, které mají výhodné geografické podmínky pro obnovitelné zdroje. To mohou být paradoxně jako v případě „starých“ fosilních zdrojů třeba také země Blízkého východu.

Česká Vodíková strategie například upozorňuje, že zájem vyrábět obnovitelný vodík a dovážet ho do EU má spousta zemí – Turecko, Ukrajina, USA, Asie včetně Blízkého východu, severní Afrika, Chile, Uruguay nebo Austrálie. Z českého pohledu je mezi těmito možnostmi nesporně pozitivní vyhlídka importu z geograficky i politicky blízké Ukrajiny, ale jakákoliv větší závislost na celkovém dovozu strategické suroviny (a tou vodík bude) musí vést k otazníkům. Němci, přes jejichž území k nám směřují plynovody a budou směřovat i vodíkovody, stejně jako další Evropané přitom s importem počítají.

ČÍNA DOKÁŽE DOHNAT ZPOŽDĚNÍ

V případě vodíkových technologií prestižní evropská ekonomická média v poslední době přinášejí články zvláště o čínském rozvoji elektrolyzérů – tedy zařízení, která slouží právě k výrobě vodíku elektrolýzou vody. Zatím to neznamená, že by Čína Evropě utekla podobně jako v případě solárních panelů, baterií nebo elektromobilů. Nástup Říše středu ve vodíkových technologiích ani ještě není tak daleko jako v případě větrných turbín, kde už Brusel také řeší, jak ochránit trh EU před čínskou konkurencí, která podle řady evropských představitelů těží z neférových dotací.

Odborníci poukazují na to, že Čína už sice vyrábí více elektrolyzérů, a to dokonce podstatně levnějších, kvalitou ale za Evropou zaostává. Podle optimistů se Asiaté ve větším měřítku na evropském trhu neprosadí. Realisté si ale dobře uvědomují, že Číňané nemusí být v zavádění nových technologií od začátku premianty, přesto nakonec dokáží stáhnout náskok ostatních a nakonec ujet čelu pelotonu. Přesně to se stalo v minulé dekádě, kdy Němci neustáli své prvenství ve výrobě solárních panelů a jejich jednotlivých součástí. Dnes už Číňané dohánějí Evropu ve vodíkových patentech.

Své želízko v ohni mají ve výrobě elektrolyzérů také Češi. Společnost Leancat, která vychází z patentů profesora Vladimíra Matolína (rozhovor s ním také najdete na Export.cz), se zaměřuje na nadějný segment menších elektrolyzérů s výkonem do 1 megawattu. Leancat se stal prvním českým exportérem nejen testovacích stanic pro palivové články, které vyrábějí elektřinu z vodíku, ale také elektrolyzérů. Do evropsko-čínského souboje o velké elektrolyzéry však Česko nejspíš nezasáhne.

OPĚT TRANZITNÍ VELMOCÍ?

Bylo by chybou v souvislosti s plány na dovoz vodíku, s nimiž počítá i česká Vodíková strategie, mluvit pouze o rizicích. Česku se rýsuje velká šance, že nové uplatnění najde tuzemská přepravní soustava plynovodů. Přes naši zemi vedla před ruskou agresí na Ukrajině významná přepravní trasa zemního plynu, u níž se počítalo se stále silnějším napojením na podmořské plynovody Nord Stream mířící z Ruska přímo do Německa. S tím vším je konec a právě přeprava vodíku pro české vnitřní potřeby, ale hlavně jako tranzitu v rámci evropských tras, může nabídnout atraktivní náhradu.

Přes Česko může směřovat vodík z Ukrajiny dál do Evropy, ze západoevropských terminálů do jihovýchodní Evropy nebo může kopírovat dřívější cesty plynu ze Saska do Bavorska přes české území. Důležité je, že přepravní společnost Net4Gas je už nyní ve státních rukou. Přestavba plynovodů na vodíkovody sice není maličkost, ale vyplatí se mnohem více než budovat nové potrubí speciálně pro vodík. Net4Gas počítá s tím, že už do roku 2030 část potrubí na přepravu vodíku přebuduje.

Významným přínosem se může vodík stát také pro přenosovou soustavu elektřiny. I tento aspekt Vodíková strategie zařazuje pod kapitolku o energetické bezpečnosti. Tím, že se vodík stane především úložištěm energie, poroste jeho význam při vyrovnávání výkyvů v elektrizační soustavě a jejím bezpečném provozování. S vodíkem se navíc na rozdíl od dosud známých baterií počítá jako se sezónním úložištěm, které dokáže udržet energii z léta na zimu.

VODÍK A JÁDRO

Zatímco ve střednědobém období nejbližších desetiletí Vodíková strategie počítá s rolí Česka jako dovozce a přepravce levnějšího vodíku ze zahraničí, v letech 2040-2060 bychom se už měli zaměřit dalším směrem. Cílem je rozvoj nových technologií na výrobu vodíku, které povedou k vyšší míře energetické nezávislosti země. Strategie konkrétně zmiňuje využití geotermální energie a nové generace jaderných reaktorů, jež budou vhodné k výrobě levného vodíku pomocí vysokoteplotní elektrolýzy.

Zvláště orientace na nové atomové zdroje je pro Česko zásadní, protože by tak mohlo navázat na svou dlouhou tradici jaderného výzkumu a průmyslu. Stranou pozornosti tuzemské veřejnosti do značné míry zůstává, že společnost ÚJV Řež realizuje projekt reaktoru HeFASTo – rychlého a vysokoteplotního reaktoru příští generace, chlazeného heliem. Výstupní teplota z aktivní zóny reaktoru dosáhne 900 °C a jednou z hlavních předností má být její využití pro efektivní výrobu vodíku. Jiné země – paradoxně včetně těch, které nepatří mezi tradiční obhájce jádra – věnují marketingu vlastních designů pokročilých atomových reaktorů mnohem větší pozornost.

Významným partnerem EU se v rozvoji vodíkových technologií nejspíš stane Japonsko. Foto: Shutterstock

JAK NA ČÍNU

Zatímco odvrácení hrozby dovozní závislosti mají Češi ve svých rukou, rozložení budoucích globálních center vodíkových technologií přímo neovlivní. Pokud ale budou aktivní, mohou se podílet na formování evropské politiky vůči Číně. Evropská unie se pravděpodobně zaměří na podporu vlastních dodavatelských řetězců v rámci celého vodíkového průmyslu a bude se snažit o spolupráci s mimoevropskými zeměmi, které sdílejí podobné hodnoty. Toho všeho budou moci v rámci společných evropských projektů využít čeští výzkumníci i podnikatelé.

Významným partnerem EU se v rozvoji technologií nejspíš stane Japonsko, které na druhé straně bude podobně jako Evropa velkým dovozcem samotného vodíku. Japonci ovšem mají pověst průkopníků vodíkového hospodářství. Jako první země na světě schválili národní vodíkovou strategii už v roce 2017. Pokud se přidržíme optimistické vize, právě Evropané a Japonci by společně mohli nastavovat globální standardy ve vodíkovém průmyslu. Společné mají i to, že kladou velký důraz na téma kybernetické bezpečnosti.

Dalším významným partnerem by se měla stát Jižní Korea. Zmocněnec ministerstva průmyslu pro vodíkové technologie Petr Mervart na nedávné prezentaci Vodíkové strategie poznamenal, že dalším impulzem pro rozvoj česko-korejské spolupráce se stalo vítězství společnosti KHNP v tendru na výstavbu tuzemských jaderných bloků.

OBCHODNÍ VÁLKA NA OBZORU?

Rozhodně nelze vyloučit, že podobně jako v případě solárních panelů, elektromobilů nebo větrných turbín evropsko-čínské napětí kolem vodíkových technologií dospěje k přímým obchodním sporům. Skeptici předpokládají, že vývoj ve všech těchto oblastech míří ke tvrdé obchodní válce s Pekingem, která nakonec zasáhne i mnohé další sektory. Názory na to, jestli Číňané v rozvoji nových technologií primárně těží kromě nesporné přímočarosti a pružnosti z vlastního velkého trhu nebo nekalých obchodních praktik, se liší i mezi evropskými experty.

Argumenty, které se týkají vodíkových technologií, mohou být podobné těm, jež dnes zaznívají v evropsko-čínských půtkách o větrné turbíny. James Glennie, výkonný ředitel skotské společnosti NorVind, v článku pro web RechargeNews vypočítává, z jakých všech výhod se radují čínští výrobci. V Říši středu mohou těžit ze státem sponzorované korporátní špionáže, národních i lokálních dotací, nízkých nákladů kapitálu a podpory státních bank, dotovaných cen energií a půdy i slabých environmentálních a sociálních standardů.

Zcela jiný pohled na vztahy EU s Čínou nabídl například Bernard Dewit, který je šéfem Belgicko-čínské obchodní komory. Jeho příspěvek zveřejnil list ChinaDaily. Vztah Evropy s Čínou je podle něj komplikovaný, poznamenaný rivalitou dvou strategických rivalů, ale také platí, že obě ekonomiky jsou silně propojené. Kritika zaplavení EU čínskými výrobky je údajně v některých případech přehnaná, obě strany těží z hospodářského a vědeckého rozvoje té druhé a obchodní válka není v zájmu nikoho.

Bernard Dewit také připomíná potřebu spolupráce, co se týče dosahování klimatických cílů. Tím se fakticky přibližuje početným zastáncům názoru, že bez čínských technologií by byla dekarbonizace v Evropě velmi složitá, ne-li nemožná. Podobný argument ovšem používají jak zastánci spolupráce s Čínou, tak odpůrci zelené politiky EU.

Jisté je, že Čína bude dál těžit ze svého velkého trhu, který nabízí různé možnosti. Číňané se chystají budovat na severu země, nejvíce v oblasti Vnitřní Mongolsko, obrovské solární a větrné parky, které vyloženě volají k využití technologií pro výrobu vodíku. Země s komunistickou vládou se zjevně zařadí mezi jeho významné exportéry. Pokud se Čína bude držet osvědčených scénářů v jiných oborech, hrozbě obchodních omezení vůči jejím vodíkovým technologiím v Evropě bude čelit investicemi na našem kontinentu. Faktem je, že spousta německých i dalších evropských firem dnes paradoxně vidí ve spolupráci s Čínou cestu k vlastnímu technologickému vzepětí. To nemusí být nutně špatně, realisté by ale měli neustále upozorňovat na různé bezpečnostní souvislosti.

JAN ŽIŽKA