Český obranný průmysl se dostal do první světové ligy, říká Tomáš Kopečný

V Česku máme po právu pocit, že naše dodávky vojenského materiálu, které byly z drtivé většiny ze soukromých výrobních kapacit, jsou významným příspěvkem pro Ukrajinu. Jiné státy tam ale dodávaly ještě větší objemy, připomněl v rozhovoru pro Export.cz vládní zmocněnec pro obnovu Ukrajiny Tomáš Kopečný. Teď český leadership v rámci muniční iniciativy vidí a sleduje každý Ukrajinec. „Nyní jsme se z hlediska reputace českého obranného průmyslu na mezinárodní scéně dostali do první světové ligy. A z ukrajinského pohledu jsme tam dokonce v čele tabulky,“ dodal Tomáš Kopečný.

Foto: Libor Fojtík

Ukrajina dnes čelí takzvané únavě donorů a politickému patu ve Spojených státech, který na dlouhou dobu zablokoval další vojenskou pomoc. Rusové v této situaci zřejmě chystají ofenzívu na frontě. Může česká muniční iniciativa zásadně přispět ke změně této situace? Když použiju anglický výraz, je to game changer?

Může to být game changer z hlediska udržitelnosti celého procesu zásobování Ukrajiny. Jednotlivé vlády dosud přispívaly Ukrajině především ad hoc dary. Nyní poskytují v rámci muniční iniciativy finance. I když ani to není úplná novinka – vlády Dánska a Nizozemska takto přispívaly na české vojenské dodávky na Ukrajinu už v minulých dvou letech. Nyní jsme se v rámci takzvané české iniciativy zaměřili především na dodávky munice z celého světa. A česká iniciativa se dostala do globálního povědomí.

Vnímání české iniciativy se tedy zúžilo na munici…

Ano, ale zároveň pořád běží i další programy. Ukrajina nyní rozhodně potřebuje nejvíc munici, ale potřebuje i další zbraňové systémy.

Ukrajinci včetně prezidenta Volodymyra Zelenského mluví o tom, že nutně potřebují také rakety protivzdušné obrany…

To platí dlouhodobě. Na prvním místě je munice, na druhém místě protivzdušná obrana, konkrétně munice do ní, tedy rakety země-vzduch. Na třetím místě byly ještě před půlrokem FPV drony s online přenosem, ať už sebevražedné nebo průzkumné. Tato potřeba ještě není plně saturovaná, ale víceméně je jasné, že uspokojená bude. Bavíme se o milionech kusů dronů spotřebovaných každý rok. V tomhle se Ukrajině zadařilo. Důležité je, aby se na rozdíl od druhé poloviny minulého roku začal dařit nábor lidí a aby mobilizace pokročila k lepším výsledkům.

Game changer tedy vidíte v tom, že se podaří udržet určité dodávky munice, zatím ale asi ne na úrovni, kterou Ukrajinci požadují a potřebují. Myslíte, že česká iniciativa fakticky pomůže mobilizaci zdrojů i v jiných segmentech?

Díky české iniciativě se rozšiřuje povědomí o tom, jak vůbec funguje realita vojenské podpory Ukrajiny. Už dávno to nejsou primárně dodávky ze skladů armád, ale dodávky realizované na základě kontraktů na komerční bázi. Jednotlivé vlády si často udělají závěr, že na skladě už nic nemají a tudíž nemohou nic dělat. My ukazujeme, že tady existuje jiný mechanismus. Pomůžeme našim partnerům, kteří mají určité finanční prostředky, uzavřít kontrakt se správným soukromým subjektem. Ukazujeme jim cestu. Pokud chtějí Ukrajinu podporovat, nebude je to stát nic víc než finanční prostředky. Zároveň si nedáváme omezující podmínku, že munice musí být vyrobena v Česku nebo v Evropě. Asi se podaří vykoupit většinu evropské produkce, ale to je pořád málo. Když si nedáme tuhle omezující podmínku, hned jsme schopnější a odolnější.

Zpočátku tu byly i docela silné diskuze o tom, jestli bychom vůbec měli shánět munici mimo Evropu. Pochybnosti zaznívaly například z Francie. Není to nakonec tak, že jsme touhle iniciativou pomohli rozjet výrobu v samotné Evropě?

To je skutečně příklad několika evropských států, ze kterých munici také odebíráme. Vzhledem k tomu, že jejich firmy mají díky tomu kontrakty na plnou výrobní kapacitu třeba na dva roky dopředu, zainvestují do výrobního procesu tak, aby mohly přijmout další objednávku, aby koupily další stroje, postavily další halu. Jejich výrobní kapacita se znásobí. Mimochodem v případě českého obranného průmyslu je to za poslední dva roky desetinásobek.

ČEŠI A FRANCOUZI

Když francouzský prezident Emmanuel Macron vidí, jak světová média probírají aktivity relativně malého Česka, asi se nechce nechat zahanbit. Nejspíš pak má ještě větší motivaci přicházet s vlastními iniciativami. Souhlasíte?

Je to spojené. Česká iniciativa v její nové podobě vznikla v reakci na to, co se celý letošní leden diskutovalo jako evropský neúspěch nejen na sociálních sítích, ale na všech fórech evropských státníků. Mám na mysli to, že Evropa loni nebyla schopná dodat milion kusů munice ráže 155 milimetrů Ukrajině, jak slíbila. Byla schopná dodat zhruba třetinu. Následně vznikly dvě iniciativy, první z nich tažená českou vládou, premiérem a prezidentem. Upozornili jsme, že Česko díky podobnému mechanismu dodalo za poslední dva roky přes milion kusů všech typů velkorážové munice. Druhá velká iniciativa je tažená prezidentem Macronem a týká se možného nasazení příslušníků francouzské armády na území Ukrajiny. Tato idea je koncipována tak, aby nedocházelo ke střetu mezi francouzskými a ruskými jednotkami, Francouzi by mohli třeba střežit ukrajinsko-běloruské hranice. Vzájemně se doplňujeme.

Mluvil jste o tom, že česká iniciativa přináší stimul také pro tuzemský obranný průmysl. Firmy z tohoto oboru se samy na této iniciativě podílí, při shánění munice využívají své historické vazby. Je to pro ně i dobrá reklama? A kde vidíte případně další dopady iniciativy na český průmysl?

Česká iniciativa pomáhá rozšířit okruh donorů. Dříve jsme se bavili se dvěma donorskými státy, teď je to celá dvacítka. To pomáhá i českému obrannému průmyslu, protože získává více zakázek. Muniční iniciativa také skutečně pomohla reputaci českých firem. Prošli jsme si diskusí, jestli podobnými aktivitami nezvýšíme ceny vojenského materiálu, když navyšujeme poptávku. Ukázalo se, že ne. Na naše firmy se totiž začali obracet noví a noví partneři s nabídkou dalších zdrojů. To je známka, že reputace českých společností stoupá.

Spolupracujete s průmyslem na muniční iniciativě a průmysl získává větší zakázky. Jsou to spojené nádoby?

Jsou. Když se mě ptají, proč česká iniciativa uspěla tam, kde to nedokázaly ani velké země, zmiňuju dva faktory – flexibilitu a historické vazby. V Česku dlouhodobě existuje partnerství mezi státní správou a obranným průmyslem. Práce se dělí podle toho, kde buď firma nebo zástupce státu může uspět lépe.

Foto: Libor Fojtík

VIDÍ TO KAŽDÝ UKRAJINEC

Ovlivní muniční iniciativa postavení českých firem na Ukrajině? Třeba plány vytváření společných podniků?

V Česku máme po právu pocit, že naše dodávky vojenského materiálu, které byly z drtivé většiny ze soukromých výrobních kapacit, jsou významným příspěvkem pro Ukrajinu. Na Ukrajině si toho velmi váží, oceňují to, ale je to určitý střípek v kontextu mnohem větších objemů, které tam poskytovaly i další státy. Nehráli jsme tam úplně první housle, byli jsme v top pěti. Teď náš leadership v rámci muniční iniciativy vidí a sleduje každý Ukrajinec. Nyní jsme se z hlediska reputace českého obranného průmyslu na mezinárodní scéně dostali do první světové ligy. A z ukrajinského pohledu jsme tam dokonce v čele tabulky.

Takže to podpoří i společné projekty v obranném průmyslu?

O společných podnicích přemýšlíme dva roky a spousta z nich už je v pokročilé fázi. Muniční iniciativa přitom opravdu vede i ke zvýšené poptávce a zájmu ze strany ukrajinských entit.

Můžete některé tyto projekty zmínit?

Hodně se diskutuje o těch dvou nejpokročilejších. O společných podnicích na Ukrajině jedná výrobce zbraní Česká zbrojovka a výrobce munice Sellier&Bellot. Tyto firmy už jsou dnes pod jednou střechou v rámci jedné skupiny. Jejich plány zatím narážely na technické a byrokratické překážky. České firmy jsou každopádně připraveny na pověstný den poté, na velké investice do společné výroby po skončení bojů. Nemusí to být konec války, může to být nějaké příměří. Podobně se na investice připravuje skupina Czechoslovak Group.

Co projekty společných podniků českých firem v jiných zemích?

I těm může muniční iniciativa nepřímo pomoci. Cashflow a obraty českých firem nyní posílí, což podpoří a zintenzivní trend, který sledujeme už pět, sedm let. České firmy se staly významným akvizičním hráčem na světové scéně obranného průmyslu. Už dávno se nebavíme o tom, že by kupovaly pouze podniky na východ nebo na jihovýchod od nás. Dneska kupují významné hráče ve Spojených státech, Czechoslovak Group například muniční divizi firmy Vista, Česká zbrojovka ovládla americký Colt. Realizují akvizice také ve Španělsku, Itálii, Belgii.

Společný podnik chystá také výrobce motorů PBS. Nenarušily tyto plány zprávy o motorech PBS v íránských dronech, které používají ve válečném konfliktu Rusové?

Spolupráce mezi PBS a ukrajinskými firmami funguje velmi dlouho, desítky let. Tyto zprávy se objevily, šlo o to si vysvětlit, jak se kam dostal konkrétní motor. Firma PBS jednoznačně doložila, že to nebylo s jejím vědomím. Ukrajinští partneři to pochopili.

Zmínil jste Dánsko a Nizozemsko. Hodně se mluví o tom, jak má fungovat visegrádská čtyřka, tady ale máme další země, které také nepatří k největším státům EU a se kterými si zřejmě dost rozumíme. Vypadá to, že díky spolupráci v dodávkách na Ukrajinu se naše vztahy ještě prohloubily i nad rámec české iniciativy…

Za tohle jsem hrozně rád, podařilo se nám nastavit historicky nejlepší vztahy. Česko nikdy nemělo špatné vztahy s Dánskem nebo Nizozemskem, ale dosud jsme neměli takovou intenzitu spolupráce na něčem takhle strategickém a konkrétním. Naše partnerství se nemusí nutně vázat jenom regionálně. Mezi Českem, Dánskem a Nizozemskem vznikla velká důvěra a začalo to na pracovní úrovni, na úrovni středního managementu. Teď to jde úplně nahoru. Vidím tu i druhý moment. Udrželi jsme visegrádskou čtyřku jako významnou platformu a každá platforma na diskuzi je dobrá. Dnes jsme ale v bezprecedentní geopolitické a bezpečnostní situaci a například Polsko si to velmi jasně uvědomuje. Nebude se svými strategickými záměry a partnerstvími přehnaně spoléhat na formát, který byl vytvořen v úplně jiném kontextu před čtvrtstoletím. Poláci směřují nejenom k oživení Výmarského trojúhelníku s Francií a Německem, ale také směrem do Pobaltí a do skandinávských zemí. Prostor Baltského moře je pro ně logicky v tuhle chvíli zahraničně-politicky nejdůležitější. Ani my se nemůžeme omezovat prizmatem doby před čtvrtstoletím.

NIKDY JSME NEBYLI KOLONIALISTY

Když deník Wall Street Journal informoval o české iniciativě, napsal, že využíváme kontaktů z doby komunistického bloku. Dá se to popsat i jinak – že máme dobré vztahy v zemích globálního Jihu. Už několikrát jsem na ministerstvu zahraničí slyšel, že se na mimoevropských trzích, třeba v Africe, můžeme uplatnit i díky tomu, že nemáme minulost kolonialismu. Do jaké míry tohle podle vás hraje roli?

Obrovskou. Velkou roli hraje, že nemáme koloniální zátěž a velmocenské ambice. Koloniální zátěž je nejvíce vnímaná v Africe. Afričané oceňují, že s nimi chceme jednat jako rovný s rovným. Nesouvisí to jenom s koloniální minulostí dalších států. Afričané říkají, že se tam přetahují o vliv Spojené státy, Čína a Rusko, které mají velmocenské ambice, zatímco samotná africká země je ve skutečnosti příliš nezajímá. Z něčeho podobného nemůže nikdo Česko ani podezřívat. Velkou roli také hrají vzpomínky na praktickou spolupráci v minulosti. Nezapomínejme, že mnozí lidé v mimoevropských zemích pamatují třeba i dodávky nějakých zbraňových systémů z Československa. Často tam jsou vojenské kádry, které někdy prošly i českým vojenským výcvikem. Prošel jím i prezident Mozambiku Filipe Nyusi, který navštívil Česko jako první hlava státu subsaharské Afriky za posledních pětadvacet let. Na druhé straně Petr Pavel se vydal do subsaharské Afriky jako první český prezident. Nejsme globální hráč, naši politici nemají za zády obrovské nadnárodní firmy, které v dané zemi získají veškeré koncese.

Zástupci obranného průmyslu upozorňují, že se české firmy dokázaly uplatnit na mimoevropských trzích propojováním staré východní technologie s moderní západní. Tím jsme si tam udržovali kontakty i po rozpadu Československa. Propojování východní a západní technologie teď hodně řeší Ukrajinci. Vidíte v tom paralelu?

Westernizace u nás probíhala mnohem intenzivněji a rychleji než na Ukrajině, kde se naplno spustila až po roce 2014. Bývali jsme ale konkurenty v oblasti modernizace východní technologie obecně. Dlouhá léta jsem se v době mého působení na ministerstvu obrany střetával mimo Evropu s ukrajinskými konkurenty, stejně jako například s bulharskými. Teď se poslední dva roky s Ukrajinci vesele bavíme vzpomínkami, jak jsme se potkali v některé africké zemi. Tehdy jsme byli konkurenty, teď děláme věci dohromady.

Dokázali jsme si tímto způsobem udržovat kontakty v zemích globálního Jihu, které dnes využíváme v rámci muniční iniciativy?

Dalo by se to tak říct, ale neplatí to univerzálně. Výroba munice a její skladování je velmi specifický segment. Jsme úspěšní díky tomu, že české firmy mají globální síť kontaktů v zemích, které jsou schopny vyrábět nebo udržovat munici v použitelném stavu a skladovat ji. Kombinujeme obchodní vazby firem s reputací státu jako celku, která sahá desítky let dozadu. To je velmi dobrá a výjimečná kombinace.

JAN ŽIŽKA