Zvýšení firemní daně je nešťastné; má být trvalé, zatímco covidová pomoc byla dočasná. Takže politici těžkou mohou myslet vážně, že firmy vyšší daní vrátí covidovou pomoc, z níž navíc sami udělali politikum

Zvýšení firemní daně z 19 na 21 procent je nešťastné samo o sobě, neboť snižuje tuzemskou konkurenceschopnost. Ještě nešťastnější je však jeho zdůvodnění – prý firmy mají vrátit pomoc, kterou jim stát poskytl během covidu.

Ponechme stranou, že politici zamýšlí nyní daň zvednout trvale, minimálně na dlouhou řadu let. Zato covidová pomoc byla dočasná, jednalo se o záležitost jednoho rok, nejvýše dvou let.

Ale hlavně. Politici přece učinili z covidové pomoci předmět politického boje. Nejprve, v první půli 2020, když Babišova vláda ještě pomoc škrtila, tehdejší opoziční strany – dnešní strany vládní – volaly po dramatickém navýšení pomoci. Když pak Babišův kabinet začal do ekonomiky sypat miliardy, tehdejší opoziční strany otočily a volaly, že pomoci je příliš a že Česko kvůli ní zbankrotuje.

Ve skutečnosti už od roku 2019 je pravděpodobnost bankrotu Česka v příštích deseti letech podle ratingové agentury Moody ’s konstantně a stále na úrovni přibližně 0,4 procenta, tedy de facto nulová.

Firmy za covidu pomoc dostaly, protože to vyhovovalo tehdejším vládním politikům samotným. Udrželi díky ní totiž nezaměstnanost nízko. Protože ovšem někdejší opozice pak tedy při volbách nemohla vytáhnout kartu nezaměstnanosti, vytáhla kartu dluhu a hrozby bankrotu. Tím se jí podařilo Čechy natolik vystrašit, přestože jeho riziko je prakticky nulové, že u voleb uspěla. Nyní se tedy musí někdejší opoziční strany, tedy dnešní strany vládní, tvářit, že bankrot odvracejí.

Proto kromě jiného navyšují právě firemní daň. Porušují tím svůj slib, že (údajně) bankrotující veřejné finance dají do pořádku bez zvyšování daní. Tento slib sám premiér opakoval ještě loni na podzim, když už byla covidová pandemie pryč. Proč tedy alespoň tehdy neřekl, že firmy budou covidovou pomoc splácet vyšší daní? Protože ještě stále uplatňoval předvolební rétoriku. Tu změnil vlastně až letos.

Najednou je třeba vyšších daní. Aby to vypadalo, že se rozpočet dává dohromady. Politici zkrátka přišli na to, že veřejnost – i podnikovou sféru – bankrotem vystrašili tak důsledně, že jim odkývne dokonce i vyšší daně, i porušení slibu ; a vždy je pohodlnější brát z cizí kapsy než šetřit na sobě.

Lukáš Kovanda, Ph.D.

Hlavní ekonom, Trinity Bank