Jak si Češi měnili německá jména - Statistici se po válce zapojili do kontroverzní kampaně proti německým příjmením

Statistici se po válce zapojili do kontroverzní kampaně proti německým příjmením.

Vlna počešťování německých příjmení se jako reakce na politiku nacistického Německa zvedla v Československu již na konci třicátých let 20. století. Později, v době tzv. protektorátu, si zase mnoho Židů změnilo svá příjmení ze strachu před perzekucí. Současně byli nacistickou správou vyzýváni sudetští Němci, aby si germanizovali svá původem česká rodová jména. A vypjatá nacionální atmosféra v Československu těsně po konci 2. světové války dala vzniknout kampani na počeštění německých příjmení českých obyvatel. Bohemizační kampaň byla podnícena médii a na jejím rozpoutání měly podíl i postoje některých politiků, mimo jiné i prezidenta Beneše. Podporu našla částečně i v jazykovědných kruzích. Ze strany státu byly vydávány zákony, které měly celý proces přejmenování usnadnit.

Odgermanizování podle Beneše

Pro statistiku velmi nezvyklým tématem výskytu německých příjmení v české populaci se zabýval dr. V. Brož v článku nazvaném „Německá příjmení“ zveřejněném v roce 1946 v časopise Statistický zpravodaj. V jeho úvodu připomenul slova z projevu prezidenta Beneše, pronesená v Táboře 16. června 1945: „Rozhodněme se, že musíme republiku odgermanisovat, všude a ve všem. Přemýšlejte, jak to učiníme. Půjde o odgermanisování jmen, krajů, měst, zvyků – půjde o všechno, co se vůbec odgermanizovat dá.“ Jak Brož podotknul, odgermanizováním jmen měl Beneš nepochybně na mysli kromě jmen místních i jména osobní.

Výzvy k počeštění příjmení měly hned v prvním poválečném roce značnou odezvu a tehdejší zemské národní výbory byly zaplaveny žádostmi o změnu. Ve veřejné rozpravě byla rovněž vyslovena otázka, jak veliké je procento Čechů, kteří mají německá rodová jména. Vyskytl se v ní i konkrétní údaj 25 %. Tento názor se tradoval od 90. let 19. století, kdy Antonín Kotík, autor obsáhlého pojednání „Naše příjmení“, vypočítal podle seznamů předplatitelů českých časopisů a periodik té doby, že německých příjmení bylo 28 %. Toto zjištění bylo poté všeobecně přijímáno.

Jak poznat německé jméno

Poměrné údaje získané zkoumáním pouze dílčích skupin obyvatelstva ale nebylo možné zevšeobecňovat, což potvrdilo Kotíkovo šetření souborů příjmení z kulturního a uměleckého okruhu. Z 1 260 českých spisovatelů od počátku 19. století, uvedených v dějinách české literatury, zjistil 18,3 % jmen německých a 5 % počeštělých. U 183 herců a dramatiků, vyjmenovaných v dějinách českého divadla, to bylo 18,5 %, respektive 7 %, mezi 224 klasiky českého výtvarného umění dokonce 32,6 %, respektive 3 %.

Jak dokázalo Brožovo vlastní statistické šetření, ve skutečnosti byl tento poměr značně nižší. Brož využil údaje získané z hlášení o úmrtí českého obyvatelstva z území Čech, Moravy a Slezska bez pohraničí za rok 1944, které sloužily Státnímu úřadu statistickému jako pramen pro statistiku úmrtnosti. Jejich velkou výhodou bylo, že pocházely rovnoměrně ze všech územních oblastí a ode všech sociálních vrstev tehdejší populace.

Hlavním problémem šetření byla otázka, jak rozlišit, která příjmení jsou skutečně německá, a která nikoliv. Brož věděl, že rodová jména nejsou etymologicky přesně vymezená, a nejedná se tedy o jednoznačné a mechanicky sčitatelné statistické jednotky. Byla zde nesporně německá příjmení (Bitterbier, Fiedler, Jung atd.) a podobně německá jména počeštěná jen fonetickým přepisem (Bém, Fišer, Majer, Šustr atd.). Jiná skupina příjmení německého původu se vyznačovala počeštěním jen koncovkou (příponou).

Taková příjmení jsou v češtině poměrně běžná, a bývají považována tvarem za česká (Bitnar, Fišera, Kejzar, Munzar, Tumlíř). Vyskytovaly se ale i sporné případy příjmení, která někteří odborníci řadili mezi německá, jiní mezi česká (Hendrych, Hynais, Rais, Rendl, Šolc, Šubrt). Dále existovala mnohá příjmení, která lze považovat za nečeská, jejich původ však byl nejasný, protože jejich významový obsah zmizel již v dávné minulosti (Fingal, Illich, Kaine, Portych, Šívr, Zilvar). Jednodušší pak bylo rozpoznat poněmčená česká jména (Buschek, Dworschak, Hlawatty, Kutchera, Nowak, Peschek, Satchek, Weywoda).

Metodicky neukotvené rozlišování českých a německých příjmení zjištěné výsledky poněkud devalvovalo, což si uvědomoval i Brož: „Při třídění pochybných případů nezbývá než se spolehnout na celkový dojem, jakým jméno působí, jestliže není průkazného odborného poučení. V tom smyslu ovšem se každé takové třídění vyznačuje nevyhnutelně z části rysy subjektivními.“

Jaké byly závěry Brožova šetření? Z celkového počtu téměř 58 tisíc příjmení z hlášení o úmrtí z 36 politických okresů označil 8,1 % za německá a 5,9 % za počeštěná. Procento, udávané dříve Kotíkem se tedy snížilo na polovinu.

Nejvyšší zastoupení německých příjmení u národnostně českých obyvatel se vyskytovalo v politických okresech Domažlice (20,0 % německých; 9,6 % počeštěných), Plzeň město (14,2 %; 7,4 %), Olomouc město (13,0 %; 3,5 %), Praha (11,6 %; 4,5 %), České Budějovice (11,0 %; 5,7 %) a Roudnice nad Labem (9,5 %; 10,1 %). Naopak nejnižší podíl německých příjmení vykazovaly politické okresy Pardubice (2,7 %; 4,0 %), Uherské Hradiště (2,8 %; 2,7 %), Čáslav (3,0 %; 3,9 %), Kroměříž (3,6 %; 4,0 %) a Pelhřimov (3,6 %; 2,9 %). Podíl českých jmen poněmčených (Benesch, Maresch, Pischel, Schidlo, Watzek) dosahoval v průměru 0,2 %. V okresech hraničících s oblastmi s většinovým německým obyvatelstvem to bylo až 1 %, v mnoha vnitřních okresech se nevyskytovala vůbec. Cizojazyčných jmen (většinou italských, maďarských nebo s latinským základem) registrovalo šetření 0,5 %. Dalších 0,7 % jmen muselo být vyřazeno jako případy sporné nebo nejasné.

Přílišný tlak vyvolával nevoli

Změna neslovanských jmen byla v roce 1945 ponechána na dobrovolném rozhodnutí jejich českých nositelů. Zemský národní výbor pro Čechy dostal od května do konce roku 1945 celkem 3 395 žádostí, z nichž bylo v uvedené době vyřízeno kladně 1 250. Podle dalších zdrojů bylo těchto žádostí podáno na 5 tisíc. Vyřizování výrazně zpomalovaly bezpečnostní orgány, které prověřovaly, že změna jména nebude využita osobami s kriminální minulostí pro znesnadnění identifikace.

Veškeré snahy o změny německých příjmení se nakonec nedočkaly všeobecného pochopení, a to zvláště mimo velkoměstská centra a v okrajových oblastech dnešního Česka. Na rozdíl od rebohemizace českých příjmení, o kterou usilovali většinou sami nositelé příjmení, představovala kampaň za odstranění německých příjmení psychologický nátlak ze strany úřadů a byla, jak lze soudit podle dochovaných dokumentů, často přijímána se značnou nevolí. Dotýkala se totiž citlivé otázky rodinné tradice a podcenila sílu komunikačních zvyklostí, které zaručují spolehlivou identifikaci každého jednotlivce. Kampaň nepřinesla očekávané výsledky ani v oblastech, kde se osvětové rady ujaly svého úkolu s velkým nadšením a zodpovědností a kde působení na nositele německých příjmení bylo značně intenzivní. Mnohé zájemce také odrazoval fakt, že nestačilo pouze jednorázově požádat příslušný úřad. Vyžadovaly se rovněž změny v matrice rodné, oddací, domovského občanství a dále v policejní a vojenské evidenci a u finanční správy. Paradoxně k postupnému ukončení kampaně přispělo i to, že mnozí tehdejší vysocí poličtí činitelé, jako Klement Gottwald, Bohumil Laušman nebo Zdeněk Fierlinger, setrvávali u svých příjmení německého původu.

Článek si můžete přečíst v zářijovém čísle časopisu Statistika&My.