(Ne)zakládání účetních závěrek do sbírky listin veřejného rejstříku a dopad do daňového řízení

Účetní jednotky ve smyslu zákona o účetnictví mají povinnost každoročně založit účetní závěrku a výroční zprávu do sbírky listin veřejného rejstříku. Tato povinnost je dána účetním jednotkám zákonem č. 563/1991 Sb., o účetnictví (dále jen „ZoÚ“) a zákonem č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob (dále jen „ZVR“).

Dle aktuálně platné legislativy mají účetní jednotky povinnost ve veřejném rejstříku zveřejnit svou účetní závěrku do 30 dnů od jejího schválení nejvyšším orgánem právnické osoby a nejpozději do 12 měsíců od rozvahového dne. Účetní závěrku je od roku 2022 možné ve veřejném rejstříku zveřejnit prostřednictvím podání příslušného správce daně. Žádost je podávána jako příloha daňového přiznání k dani z příjmů v elektronické podobě a správce daně následně na základě žádosti daňového subjektu předává účetní závěrku na rejstříkový soud.

Případné nesplnění výše uvedené povinnosti v podobě nezveřejnění účetní závěrky ve sbírce listin může mít za následek udělení pořádkové pokuty až do výše 100 000 Kč, zahájení řízení o zrušení obchodní korporace nebo uložení přestupku dle ZoÚ, který může představovat pokutu až do výše 3 % hodnoty aktiv.

Výše uvedené důsledky nesplnění jedné ze základních povinností účetní jednotky jsou odborné veřejnosti i obchodním korporacím do jisté míry známy a smyslem tohoto článku není polemizovat nad možnými dopady (ne)zveřejňování účetních závěrek ve sbírce listin. Článek naopak představuje zamyšlení nad možnými dopady (ne)zveřejňování účetních závěrek, a to ve vztahu k dodavatelům nebo odběratelům při významnějších transakcích, a to primárně ve vztahu k následným daňovým řízením.

V rámci daňových řízení před správcem daně se obchodní korporace, coby daňové subjekty, mohou dostat do situací, kdy jsou správcem daně prověřována přijatá plnění, ať už z pohledu nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, tak i z hlediska posouzení daňové uznatelnosti výdajů. Pro pochopení kontextu si dovoluji připomenout, že v daňovém řízení je nositelem primárního důkazního břemene daňový subjekt, neboť je povinen prokázat všechny skutečnosti, které uvádí ve svých daňových tvrzeních (daňová přiznání). Zásada primárního důkazního břemene se zejména vztahuje na prokázání splnění podmínek nároku na odpočet DPH nebo daňové uznatelnosti výdajů ve smyslu příslušného zákona o daních z příjmů. Prokazování podmínek nároku na odpočet daně nebo daňové uznatelnosti výdajů je v dnešní době zakotveno jak v samotných právních předpisech, tak v judikatuře správních soudů.

Daňové subjekty však i přes prokázání formálních podmínek mohou čelit nařčení ze strany správce daně o vědomé účasti na podvodu DPH nebo o neprokázání vynaložení výdajů v souladu se zákonem. Takovéto konstrukty správců daně vycházejí zejména z nedůvěryhodnosti dodavatelů, která se vyznačuje neplněním daňových povinností, chybějícím předmětem podnikání v obchodním rejstříku, nedostatečným počtem zaměstnanců pro výkon určité činnosti, nekontaktností, častou změnou osob na pozicích statutárních orgánů, sídlem na virtuálních adresách v tzv. office-housech nebo nezakládáním účetních závěrek ve sbírce listin.

Všechny výše uvedené znaky tzv. nedůvěryhodnosti nebo podezřelosti jsou však dle logického úsudku každého mimo jakoukoliv sféru jeho vlivu. I přes takřka úplnou nemožnost výše uvedené ovlivnit jsou tyto informace daňovým subjektům v průběhu daňových řízení velmi často předhazovány, ať už jako znak jednoznačné vědomé účasti na podvodu DPH, jelikož dodavatel dodavatele neodvedl DPH nebo v lepším případě „pouze“ jako okolnosti zjištěné správcem daně při prověřování dodavatele, který daňovému subjektu (např. fyzické osobě nepodnikající) poskytnul stavební práce při stavbě rodinného domu, avšak v posledních letech si již řádně neplní své daňové povinnosti.

Správce daně se při daňových řízení často snaží daňovým subjektům sdělit, že před uzavřením jakéhokoliv obchodního vztahu by se měly dodavatele ptát, zda je opravdu oprávněn jednat za společnost, zda nemá sídlo v tzv. office house a pokud ano, tak v jakém místě má vlastně kancelář a zda si ji může přijít natočit pro případné prověřování finančního úřadu, které možná za pár let nastane. Též by měl daňový subjekt dotázat z jakého důvodu nezveřejňuje účetní závěrky ve sbírce listin. Je zřejmé, že tyto otázky při navazování obchodní spolupráce nejsou zcela na místě a mohou obchodním vztahům spíše uškodit. Jsou opravdu tyto skutečnosti relevantní při prokazování nároku na odpočet, vyvracení vědomé účasti na daňovém podvodu nebo prokazování daňové uznatelnosti výdajů?

Odpověď bychom měli najít v judikatuře Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“), který však nabízí judikaturu, která např. irelevantnost nezakládání účetních závěrek do sbírky listin úplně nepotvrzuje. V tomto ohledu se NSS zabývá těmito skutečnostmi ve vztahu k podvodům na DPH. Jako příklad uveďme Rozsudek NSS ze dne 13. 10. 2022 č.j. 2 Afs 246/2020-101, kde bylo judikováno: „Přitom soud na druhou stranu nemůže zcela přisvědčit stěžovatelovu tvrzení o tom, že nezakládání listin do obchodního rejstříku (společností P.) je zcela irelevantní. Nelze totiž mechanicky přenášet závěry jednotlivých rozhodnutí Nejvyššího správního soudu na jiné případy.“ Výše uvedené je podpořeno následujícím úryvkem z Rozsudku NSS ze dne 26. 8. 2020, č.j. 4 Afs 10/2020-58: ““Podezřelé“ daňové subjekty se často vyznačují nezakládáním příslušných listin do obchodního rejstříku „.

O tom, že si daňové subjekty mají ověřovat stav účetních závěrek ve sbírce listin svých dodavatelů svědčí přiměřeně i Rozsudek ze dne 15. 2. 2017, č.j. 1 Afs 53/2016-55, dle kterého daňový subjekt měl přijmout opatření, aby zajistil, že se nebude podílet na daňovém podvodu, a to mimo jiné tím, že si v obchodním rejstříku měl ověřit podpisový vzor ve Sbírce listin a porovnat jej s podpisem na faktuře (pozn. Od roku 1.1.2012 došlo ke zrušení povinnosti ukládat do sbírky listin podpisové vzory osob, které jsou oprávněny jednat jménem právnické osoby) . Soud neprovedení tohoto opatření shrnul, že pokud by si daňový subjekt podpis ve Sbírce listin ověřil, měl by k dispozici indicii, že může být účasten nestandardního obchodního jednání. Tento článek nerozebírá veškeré okolnosti posledně zmíněného Rozsudku, ale pouze poukazuje na skutečnost, že (ne)nahlédnutí do Sbírky listin a následná (ne)kontrola účetní závěrky dodavatele může mít jisté dopady v daňových řízení v neprospěch daňového subjektu.

Skutečnost, zda dodavatel zveřejňuje nebo nezveřejňuje účetní závěrky do sbírky listin nelze dle mého názoru automaticky považovat za znak nekalého jednání dodavatele. Naštěstí existují Rozsudky jako např. Rozsudek NSS ze dne 31. 7. 2018 č.j. 5 Afs 252/2017-31 dle kterého: „Nejvyšší správní soud konstatuje, že ani uzavření písemné smlouvy či zveřejnění účetní závěrky ve sbírce listin v obchodním rejstříku samo o sobě nic nevypovídá o tom, zda dodavatel či jiný subjekt je či není zapojen v podvodném obchodu, resp. zda podal daňové přiznání, a odvedl či neodvedl daň; v tomto směru nejsou úvahy žalovaného na místě; tyto „objektivní skutečnosti“ nic nevypovídají o povědomosti stěžovatele o možném zapojení v podvodné transakci.“

Jak lze spatřit z výše uvedených úryvků z Rozsudků Nejvyššího správního soudu, relevance zveřejnění účetní závěrky dodavatelem je vždy posuzována v kontextu konkrétního případu. Každopádně lze doporučit toto opatření nepodceňovat, jelikož může při navazování obchodní spolupráce ledacos napovědět. Vzhledem k tomu, že primární důkazní břemeno v daňovém řízení nese daňový subjekt je dobré do obchodních vztahů vstupovat se zdravou obezřetností. V případě nestandardních obchodních vztahů mít vše řádně dokladováno a podloženo důkazními prostředky, abyste nemusely v budoucnu čelit nařčením finančního úřadu, že jste nebyli dostatečně opatrní.